Vzpomínka má vždy své poněkud nostalgické kouzlo příběhu 17. listopadu s připomenutím hodnot, na kterých stojí evropská i naše civilizace. Letos poprvé jsem se však poněkud zastyděl, když pan starosta varoval před fašismem, komunismem a islámem. Zřejmě se nechal inspirovat panem prezidentem, který na demonstraci příznivců Bloku proti islámu srovnal fašismus a komunismus s islamismem. Ale jak islám, což je monoteistické abrahámovské náboženství, tak islamismus, zastřešující pojem pro politickou ideologii odvolávající se na islám, nemůže být srovnáván s terorismem či džihádem. Protože v prvém případě jde o učení proroka Mohameda a znamená podrobení se Bohu. V případě druhém je islamismus definován různě, od podpory muslimské identity, obrození či obnovení muslimské komunity až po nastolení islámského práva (šaria) či likvidaci nemuslimských vlivů v muslimském světě z důvodu jejich nekompatibility s islámem. Ale ani v těchto hranicích nelze tuto ideologii spojovat se zločinnou ideologií.

Souhlasím s tím, že je nutno si neustále připomínat listopad 1939 a 1989 právě z toho důvodu, že boj za svobodu slova a za demokracii nikdy nekončí. Protože demokracie, jak říkal první československý prezident T.G.Masaryk, je diskuse. Ale to, co se odehrálo na demonstraci příznivců Bloku proti islámu diskuse rozhodně nebyla a troufnu si říci, že nebyla ani důstojným připomenutím si boje za svobodu a demokracii. A to ke škodě věci. Nejde přitom o to, aby někdo omezoval či dokonce zakazoval svobodně přednášet své názory, ale spíše o to, aby přednášející a zúčastnění neporušovali práva a svobody ostatních občanů země. A to nejen muslimů, ale i těch, kteří chtěli položit květiny k pamětní desce 17. listopadu.

To, že současná bezpečnostní situace v souvislosti s boji na východní Ukrajině či s teroristickými útoky v Paříži, nelegální migrace, rozvrácené a občanskými válkami zmítané státy s každodenními teroristickými útoky a zvěrstvy bojovníků tzv. Islámského státu, je vážná, snad nepochybuje nikdo. Nicméně problémy se musejí řešit a nikoliv na nich budovat svoji politickou kariéru. Protože jedině svorná a jednotná společnost se bude schopna popasovat s hrozbami, které jsou pomyslně před dveřmi naší země. Vnášení strachu mezi občany, populistické a velmi nebezpečné rozdělování společnosti na ty „bohabojné“ a na ty ostatní nikomu a ničemu neprospěje. Spíše to nahrává islámským fundamentalistům , kteří využívají neklid a obavy v řadách muslimských komunit k radikalizaci islamistů.

Přitom události z Paříže, ale i z dalších měst či zemí , ukazují, jak tenká hranice vede mezi svobodnou společností a nesvobodou. Stačilo několik dobře zorganizovaných teroristů, aby byl vyhlášen výjimečný stav a aby byly povolány desetitisíce ozbrojenců do ulic. Byly odvolány fotbalové zápasy či koncerty, omezil se pohyb osob a dokonce byla přijata řada opatření, která omezují občanské svobody. Ano, v řadě případů jsou přijatá opatření nejen potřebná, ale i účinná a v boji s teroristy je třeba využít jakékoliv prostředky. Přesto si nemyslím, že úsilí některých politických populistů či populistických hnutí odpovídají dnešní realitě v České republice, kdy naše úřady přijaly v rámci azylové politiky toliko desítky uprchlíků. A to nejvíce z Ukrajiny, pak Sýrie, Kuby a Vietnamu.

To, co je důležité je být připraven zajistit bezpečnost našich občanů v rámci bezpečnostních sil, zpravodajských služeb i české armády. Proto je důležitá součinnost, výcvik, finance, personální i materiální zajištění. Prostě svoboda a demokracie vždy něco stojí. A vždy jsou lepší vysoké materiální náklady než ztracené životy. Možná, že je dobře, z pohledu probuzení občanů z apatie a z jejich  každodenních starostí, že si čas od času uvědomí cenu svobody a demokracie. Že si připomenou, jak snadné a bez varování je ztratit své blízké či nabytou svobodu. Tímto pohledem je nutno se dívat nejen na tragické události ve Francii, ale i po celém světě. Proto je naší povinností, vůči současné i budoucí generaci, připomínat ty spoluobčany a ty události, jenž zasely do naší země svobodomyslnou demokratickou společnost. A že je stále za co bojovat ukazují mezníky v historii naší země, a to události z let 1918, 1939, 1948, 1968 a 1989. Protože každá krize je vyvolána hlavně náladou ve společnosti a nejdůležitější je prolomit tuto negativní náladu a dát jí nový optimistický obsah.