Žádné otázky předem jsem ale nedostal, takže budu stručně reagovat na diskuze a polemiky těchto dní:

 Osobně jsem přesvědčen, že Češi (většinově) nejsou ochotnivyměnit větší bezpečnost za menší osobní svobodu, když chtějí co největší svobodu - a současně požadují větší bezpečnost. Alespoň ne v této době, jak je to ostatně patrné z veřejně projevovaných nesouhlasů s odposlechy telefonních hovorů, e-mailové a další virtuální komunikace na sociálních sítích…

Přitom zvýšení bezpečnostních opatření jde vždycky na úkor občanské svobody.

 Pamatují na to i ústavní zákony. Je třeba citovat článek 14 Listiny základních práv a svobod, kde odstavec 1. zaručuje všem svobodu pohybu a pobytu – a v odstavci 3. doslova uvádí: „Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích.“.

Další ústavní zákon o bezpečnosti České republiky ve svém článku 2 dává možnost vyhlásit tzv. nouzový stav mj. i v případě ohrožení „vnitřního pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví, majetkových hodnot … (ve značném rozsahu)…“. Podle následujícího článku „Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.“. Článek 5 pak svěřuje rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu v případě nebezpečí do rukou vlády (event. předsedy vlády s následným souhlasem celé vlády), přičemž toto vyhlášení může být zrušeno pouze Poslaneckou sněmovnou.

V této době samozřejmě nejsou splněny podmínky pro takové rozhodnutí – a snad tato situace ani nenastane, mj. díky poměrně přísné české azylové a migrační legislativě, ale i jejímu striktnímu dodržování ze strany ministra vnitra a jeho rezortu, na němž i přes kritiku a tlak ze strany EU setrvávají. Ostatně právě státy EU, které naši republiku odsuzují pro přístup k imigrantům, svou legislativu a opatření náhle zpřísňují… Ale o tom a dalším jsem již psal v předchozích svých článcích (viz samostatná sekce „Problematika imigrantů“ na mém webu: www.miroslavantl.cz).

Drže se tématu, zmíním ještě tzv. krizový zákon, který rovněž stanoví možnost omezit mj. svobodu pohybu a pobytu, právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí, a to za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu.

Aktuálně se dále diskutuje i o tom, kdo nese odpovědnost za bezpečnostní situaci v ČR a bezpečí občanů, přičemž od bezpečnostních expertů (z řad bývalých zpravodajců) slyšíme, že jsou to pouze a jen politici. Podle mého názoru to však není tak jednoduché. Určitě je to věc vlády, což však nejsou vždy jen politici… Ale je to iodpovědnost zpravodajských služeb (ZS), když rozhodování vlády v otázkách bezpečnosti závisí zejména na informacích od Bezpečnostní informační služby (BIS), Vojenského zpravodajství (VZ) a Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). Jejich činnost, včetně působnosti, oprávnění aj., ale i kontrolu nad nimi, zastřešuje Zákon o zpravodajských službách ČR, který je společný pro všechny tři zpravodajské služby. Tento zákon speciálně upravuje ÚZSI. Kontrolu pak svěřuje vládě a Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Úpravu BIS a VZ najdeme v samostatných zákonech, které mj. upravují i kontrolu zpravodajských služeb dolní komorou Parlamentu ČR (prostřednictvím speciálních komisí). A vláda mj. právě na základě informací ZS rozhoduje např. o vyhlášení nouzového stavu a dalších mimořádných stavech – a navrhuje legislativní opatření.

O těch pak dle svých jednacích řádů ve (velmi) zkráceném režimu rozhoduje Parlament ČR, tj. Poslanecká sněmovna a Senát. Takže je to dále věc legislativy.

Pochybnosti o tom, zda je vhodné navýšení pravomocí bezpečnostních služeb, jsme mohli v nedávné době sledovat v rámci parlamentního projednávání návrhu novely zákona o zpravodajských službách České republiky, i od poslanců a zejména senátorů. Šlo o možnost ZS získávání informací od státní správy daní, od bank o jejích klientech a z databáze účastníků telefonních služeb. A tato novela prošla Senátem o 5 hlasů (http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasy?G=15436&O=10).

A v neposlední řadě to do budoucna může být i věcí rozhodování soudů, zejména Ústavního soudu (a jeho závazných nálezů), Evropského soudu pro lidská práva aj. při „vyvažování“ hodnoty ústavních svobod a požadavku bezpečnosti jako důležitého zájmu společnosti. Obdobně jako Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 (hledání rovnováhy mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti).

Doufejme, že i v budoucnu zůstaneme pouze v rovině úvah, debat a spekulací…!