Vždycky je nějaký moment, který vás přiměje se do něčeho nového pustit. Třeba vstoupit do politiky. Něco vás naštve anebo naopak inspiruje. V tomhle jsem se nikdy dlouho nerozmýšlel. Lidé často čekají na někoho, kdo bude ochoten riskovat a postaví se do čela.

Na lékařské fakultě jsem byl předsedou akademického senátu. Podařilo se nám nastavit systém hodnocení výuky, který více méně funguje do dneška. Do velké politiky jsme tehdy zasáhli úspěšným protestem proti plánu, který by zřejmě vyvedl peníze ze zdravotnictví do soukromých rukou. Se studenty jsme díky akci Týden neklidu odvrátili i plán reformy vysokých škol, který hrozil omezením akademických svobod.

V té době i později jsem pobídl další, aby nenechávali věci být, aby využívali možností, které demokracie poskytuje. S přáteli jsem radikálním způsobem protestoval proti proruským postojům prezidenta a vlády po vpádu Ruska na východní Ukrajinu v roce 2014.

Po minulé volbě jsem získal mandát senátora a pokračuji v boji proti tomu, co považuji za nesprávné. Ať už to byl exekuční byznys napojený na politiku, černé stavby anebo podezřelé prodeje pozemků Českých drah a vůbec umetávání cesty developerům na úkor obyvatel. Také jsem předložil a prosazuji zákon o korespondenční volbě pro české občany pobývající v zahraničí.

Angažoval jsem se v povzbuzování veřejné podpory Ukrajině hned po začátku ruské agrese, vystoupil jsem na několika demonstracích volajících po zbraňové pomoci. Spolu s ostatními poslanci a senátory jsme napsali otevřený dopis premiéru Fialovi, kde jsme navrhovali konkrétní iniciativy.

Často mě oslovují lidé, kteří si připadají bezmocní. Vždy se je snažím povzbudit. Když budeme zticha, nikdo nás neuslyší. Nejvýznačnější osobnosti v prezidentském úřadě v naší zemi byli lidé, kteří se nebáli jít ve své době proti proudu. Pojďme si z nich vzít příklad.