Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, milé kolegyně, kolegové, jak již předestřel pan ministr, tak se jedná o projednávání velmi závažného bodu. A já navážu tedy i v jiném na pana ministra. Pan ministr řekl, že, tak jak tedy máme u nás upravenou ochranu oběti sexuálního násilí, genderového násilí, jak máme u nás upravené otázky, které se týkají domácího násilí, že je to všechno v pořádku a že tak jak ten systém funguje, že funguje velmi dobře.  Tady bych ráda vyšla z několika seminářů, konferencí, kulatých stolů, které probíhaly teď v těchto dnech, v minulých dnech tady v Senátu, nebo i v Poslanecké sněmovně, kde se otevřela široká diskuse expertů, specialistů, a zejména i těch, kteří vlastně přímo tyto případy řeší. Já bych chtěla říci, že opravdu tam zaznělo mnoho a mnoho připomínek a výhrad k tomu, jak ten systém funguje. A já jsem přesvědčena o tom, že v souladu s programovým prohlášením vlády náš pan ministr, a to, že se vláda zavázala, že zajistí ochranu obětí, lepší ochranu obětí sexuálního a domácího násilí, bude určitě respektovat. Takže to je jedna z věcí. Já si myslím, že to úplně z jeho vystoupení nezaznělo. Ale věřím, že to tak určitě bude. Pokud se tedy týká té Směrnice, tak jak je, tak skutečně ta rámcová pozice není k dispozici. Já jsem ji neměla. Zatím jen předběžnou rámcovou pozici, ale s tou jsem se velmi detailně seznámila. A opravdu z těch materiálů vyplývá, že tam se zejména vede debata o tom, jestli vůbec Evropská unie má v rámci evropských smluv kompetenci vstupovat takovouto směrnicí do evropského práva.

A musím říct, že i v tom, co já jsem měla k dispozici z naší legislativy – a nakonec i z té rámcové pozice – se vlastně vede debata, do jaké míry, v jaké šíři. A je to otázkou právníků a expertů, kteří mohou v jednotlivých věcech rozhodnout, zda tady ještě Evropské unie může v tomto případě vstoupit touto směrnicí do společného evropského práva. Anebo zda to je už za hranou. Usnesení výboru, které jsme dostali, říká, že v některých věcech by mohla, v některých věcech by nemohla.

Tak dobrá, to je debata, která se týká pozice směrnice Evropské unie, o které diskutujeme. Nicméně tak, jak já jsem prošla tu rámcovou pozici k jednotlivým bodům, tak z toho vyplývá, že v drtivé většině bodů Česká republika s nimi nesouhlasí. A říká, že my to u nás máme řešené lépe. A tady myslím, že je prostor k diskusi.

A to je otázka, kterou bych teď malinko chtěla otevřít ve svém vystoupení, protože to je zrovna velmi důležitá možnost a příležitost. Pan ministr nemá samozřejmě možnost být na všech jednáních, abychom se zabývali těmi otázkami, které jsou ve směrnici a se kterými ministerstvo vyslovilo zatím neoficiálně souhlas. A které by ale měly být možná i bez směrnice součástí změn v našem právním řádu.

A na úvod opravdu, protože vím, že pořád – a je to výsledek i šetření Akademie věd – naše společnost pořád trpí předsudky, genderovými stereotypy, přijatelnosti partnerského násilí a předsudky o sexuálním násilí, tak si dovolím pár čísel. A ta čísla jsou taková, že podle průzkumu, který byl proveden, tak se obětí domácího násilí stalo v České republice 23 % žen. Z toho ve více než polovině, některá čísla uvádějí více než 51 %, některá 56 %, byly přítomny tomuto domácímu násilí děti. Sám OSPOD hlásí identifikovaných 2500 případů domácího násilí v rodinách s dětmi, které ty děti postihuje. 67 % žen, to je zase výzkum, který byl prováděn v minulém roce, se samo nebo ve svém okolí setkalo s nějakou formou genderově podmíněného psychického nebo fyzického násilí.

Ale pozor, pro celý tento systém problematiky, který máme z hlediska možných trestných činů, je vysoká míra latence. Vysoká míra latence, s tím, že ze všech možných trestných činů nebo přestupků je nahlášeno 6 – 8 %. Ti, kteří jsou postiženi tímto domácím násilím, tak se vůbec neozvou. Ať už je to z psychických důvodů, které musí překonávat, ale především je to z nedůvěry v ten systém, který je neochrání. A já tady řeknu pár čísel.

Statistika konkrétních případů jednotlivých nevládních organizací. „Pomoc byla žádána v 72 případech, v 67 případech byla na doporučení volána policie. Z toho bylo ve 12 případech vykázání,“ ale pozor – „9 případ bylo ukončeno jako přestupek, a to ne jako domácí násilí“, ale z hlediska občanského soužití to bylo hodnoceno tak, že nám z toho domácí násilí úplně vypadlo. A tomu také odpovídala výše té sankce. A jenom pětkrát – jenom pětkrát – to bylo hodnoceno jako trestný čin. Máme dokonce ale statistiky, které říkají, v kolika případech potom soud ten trestný čin šetří jako případ domácího násilí.

A tam jsou konkrétní případy, které zaznívaly na těch seminářích a které uváděly, jak vlastně se na soudech s problematikou domácího násilí pracuje. Že opravdu ta „odbornost“ - takhle to bylo nazváno – těch, kteří rozhodují ve věci problematiky domácího násilí je na slabé úroveň. Takto to řeknu.

Já tady mám ještě jedno šetření. A to je šetření Sociologického ústavu České akademie věd, které říká, že problémem jsou nejen stereotypy, které jsou ve společnosti, ale i nejednotná definice a nejednotný postup při řešení domácího násilí. Jedná se o nejednotné používání pojmu napříč právním řádem. A my musíme říct, že ten právní řád z hlediska domácího násilí máme velmi roztříštěný.

Já jsem si zkusila spočítat zákony, kde všude se objevuje nějaká část, nějaký paragraf, nějaká specialita, která se týká přístupu k domácímu násilí, a těch zákonů je minimálně 10. Občanský zákoník, občanský soudní řád, exekuční řád, zákon o policii, zákon o sociálně právní ochraně dětí, zákon o sociálních službách, zákon o přestupcích z malé části... Ale těch zákonů je daleko víc, já jmenuji jen ty hlavní.

A teď si představte, a bohužel já to musím říct a věřím, že to není tak, že naši soudci by nebyli skvělými soudci, nicméně v této oblasti chybí proškolování, chybí seznamování s tou problematikou jako takovou. A o tom je debata, že nelze soudcům samozřejmě nařídit doškolování, přesto by bylo skvělé, kdyby se podařilo tento systém přístupu k poznatkům o domácím násilí v oblasti soudnictví posílit.

Takže nejen ale, že tyhle velmi dílčí úpravy v jednotlivých právních předpisech, neznají ji řekněme tihle státní zástupci, nezná je policie, nezná je ten, kdo přímo zasahuje. Ale představte si tu oběť domácího násilí, která se v tom má vyznat. Představte si, že ona se najednou dostává do naprosto kritické patové situace, a to nejen z hlediska toho, že je třeba fyzicky nějakým způsobem poškozena, nejenom psychicky, ale má problémy hmotného zabezpečení, má problémy s rodinou, má problémy s bydlením, má problémy s dětmi. A teď najednou nemá vůbec šanci se vyznat v celém tom systému, na co všechno má právo.

Pan ministr mi namítne, že byly vydány metodiky. Ano, metodiky byly vydány, ale bohužel praxe zatím neabsorbovala v plné míře tyto metodiky a bohužel nám to selhává.

A teď se vrátím k té směrnici. Ta směrnice, která je tedy předmětem toho dnešního bodu, který projednáváme, o těchto všech věcech neříká, že by měly být v metodice, ale že by měly být upraveny jednoznačně v tom systému té právní ochrany. A vrátím se k myšlence toho, že ty právní předpisy jsou takhle bohužel rozprostřeny v celém tom právním systému, ta ochrana, že máme státy Evropské unie, které se rozhodly, že přijmou jeden zákon, který se týká oběti sexuálního a domácího násilí.

Aby to bylo srozumitelné, aby to tam každý dohledal, aby to bylo jasné, řeknete si, no tak možná by to šlo, možná by to nešlo. Já mohu říct, že jsem si nechala udělat analýzu Parlamentního institutu a v tuhle chvíli je to 9 zemí, které přijaly takovýto speciální zákon jen k této problematice. A dokonce Spojené království v roce 2021 k nim teď nově patří také. Takže ta debata není od věci a je bezpochyby namístě. A nejsme jediní, kteří mezi odborníky o tomto problému diskutujeme.

Je to otázka definice domácího násilí. Nevládní organizace, které znám, s nimiž dlouho spolupracuji, samy vedou k této otázce velkou diskusi. Předmětem směrnice je návrh definice domácího násilí. A jak už jsem na úvod řekla, ta studie Akademie věd říká, že právě ta nejednotnost výkladu, to, co je vlastně domácí násilí, pak způsobuje problémy v tom celém procesu jak té krizové pomoci, tak té ochrany na jednotlivých státních institucích.