Min. ona „slavná privatizovaná devadesátá“, z nichž vzešel mj. také A. Babiš. A jistě nejen on. Na Mostecku se pár podobným „oligarchům“ už v politice také daří.

A co se týká „prohry politiky“ v duchu vyjádření pana ex-prezidenta. Nemyslím si, že tato prohrála. Prohráli jsme, nebo spíše prohráváme my, občané této země, kteří jsme ochotni posluhovat politickému kurzu, který se v této zemi pozvolna rozjíždí a o němž se kdysi někteří vyjadřovali jako o nutnosti, aby v Česku konečně k moci nastoupila garnitura údajně zkušených managerů, kteří nás zachrání. Prosím, ale raději neplést s blanickými rytíři!

V tomto se již o politiku obávám, protože ideová vyprázdněnost, s jakou ji provozují tzv. klasické strany a jež se i jim začíná stále méně vyplácet – viz stav ODS, kolísání TOP 09 a rozkymácená ČSSD, KSČM burcující se stále jen do vlastních řad často recepty, jež nepřežily ani konec konců rok 1989. To je skutečně vůči politice, s její historickou, myšlenkovou i praktickou zkušeností léty před námi od nás samotných nyní min. nefér. Sama politika však skýtá nemálo zajímavých podnětů a myšlenek.

Léta polistopadového konzumního vývoje však nemohla neproniknout do politiky a stávajícím výsledkem jsou mj. i projekty marketingového typu Věcí veřejných, Úsvitu, a dnes mocně se tvářícího ANO 2011. Idea a jazyk politiky opírající se pouze o sílu peněz, navíc jedné „podnikatelské říše“ spojené se jménem dnes již také vládního ministra Babiše je skutečně smutným politickým vkladem do posledních 25 let polistopadového vývoje. Musím však dodat, že nikoliv, bohužel, postrádajícího logiku. Oligarchové vinoucí se tak dlouho kolem politických subjektů zleva doprava se tak dlouho snažili o svůj politický vliv, až se prostě rozhodli jej sami převzít, a někteří i moc získat. A na rozdíl od klasických politických stran, které si počase přestaly lámat hlavu s idejemi, ale svou existenci vložily zprostředkovaně právě do rukou oligarchů, aby zjistily, že ti se vcelku lehce obejdou bez nich. Pan Babiš dnes razantně přepisuje, anebo to má velmi odhodlaně v úmyslu, nejen politickou, ale i mentální mapu ČR. Jak? Obchoduje totiž tzv. s ideovou vyprázdněností, v níž se ocitli ti jedni, nově vládnoucí po listopadu 1989, protože systém kapitalistické změny prostě jinou alternativu ani nenabízí, tedy jemu, v jakémsi uzavřeném cyklu, vyloučí-li se potenciální alternativy změny, ani není jiných třeba – a míra kapitálové zainteresovanosti určuje ideový význam toho kterého společenského projektu a jeho realizace. Ostatní, nevládnoucí, se stůj co stůj držely nad vodou, aby zaopatřily např. své stranické bosse, různé úrovně svých stranických elit a dále ty, kdo byli ochotni dovnitř stran tento jejich postup ospravedlňovat, s ohledem na zmatenou a léty zkoušenou členskou základnu. KSČM je toho přímo zářným příkladem.

K této vyprázdněnosti ideové se v naší materializované realitě, dnes a denně posilované konzumními prvky všeho druhu přidává aspekt odvozený a bohužel nejvíce tragický – tj. bída sociální i duchovní v některých, nikoliv nedůležitých místech naší země. Zejména těch, které byly kdysi výspou těžkého průmyslu a tzv. sociokulturně, hodnotově a vzhledem k tradicím se tamější populace měnila rok co rok, aniž by stihla zapustit své vlastní kořeny a vytvořit nadstavbu vlastní, nikoliv tu, jež byla opět přesunuta odjinud. Právě Most může sloužit typickým příkladem takového přístupu, a proto se v něm mj. nejen politicky daří těm, kteří de facto „obchodují“ se sociální deziluzí, ztrátou vize a jakékoliv alternativy změny. Marketingové projekty typu ANO 2011, regionální sdružení nebo hnutí jako Severočeši Most, Lom atd. nebo Sdružení Mostečané Mostu jsou příklady toho, že pozvolna tento prostor skutečně ovládají větší nebo menší oligarchové, kteří ale vzešli z poměrů, jež léty „pěstovaly“ stávají garnitury klasických politických stran. Jejich síly dnes ochabují. Proč? Tyto strany totiž kopírují klasické modely subjektů z období před více než 150 lety, kdy vznikaly. Kdy šlo o ideje, persony s nimi spojené, veřejný prostor, o nějž se v konkurenci musely utkat s těmi ostatními. Tato konkurence měla často velmi ostrou podobu a bojovný charakter, nejen toho katedrového nebo mítinkového typu. Šlo i o boj, tzv. sociální, třídní, chcete-li. Revoluce byly často vyústěním, nové poměry výsledkem a strany vládly dál. Nevolám, vážení, po revoluci, ač ji nevylučuji. Jen dnes se podmínky těchto změn poněkud změnily, a možná skutečně není na místě „rozbít někomu nos“ v duchu třídního boje, a spíš než třídního tak proto, že „mě prostě štve celý svět, nejvíc třeba můj soused“… Jen ten dnešní stav, jež např. Václav Klaus nazývá „prohrou politikou“, je pořád politikou, která však je výsledkem krize společnosti, která zmožena diktátem peněz a moci, zapomněla na smysl, jež musí mít, aby právě ty peníze a moc sloužily většině ve společnosti, nejenom určitým oligarchům. Předseda KSČM např. kdesi vypustil takovéto moudro z úst, že, „jak se v panu Babišovi zmýlil“. Mělo-li to být to nesmělé páně předsedovo předvolební volání, které mělo oslabit vítězný trend ANO, pak pan předseda zřejmě zapomněl hodně anebo nedával na hodinách společenských věd pozor. Ale spíš to bylo takovéto zoufalé volání (bylo před komunálními volbami), s tušením, že KSČM má stále zčásti svůj předlistopadový ideový duch a polistopadový pragmatický stín jejím elitám prostě nedovolí z něj vystoupit. Vždyť i s oligarchy se dá leccos dojednat – třeba fotbalové hřiště tam a tam… Stačí-li to coby vize „levicovosti“? Ukazuje se, že zřejmě nikoliv.

Ale aby to nebylo jen o sarkasmu. Prostě i oligarchům je vstup do prostoru politiky povolen. Přemýšlím, kolik v tom prostoru zbude (a za kolik asi) místa pro ty ostatní. Pokud ani tohle „okrajování“ občanského rozhodování, názorů, myšlenek, vůle a svobody vymezit se proti tomu, co až nápadně začíná omezovat samu podstatu lidského konání, pak je něco opravdu špatně s námi a v nás. Politika to ale není. Ta své myšlenky a zkušenosti nevyprodala, ale nabízí pořád. Jen poptávka je velmi nízká, taková spíše na jedno použití. A to je zatím prohra občanova, nikoliv politiky.