Zároveň je důležité, aby se ale vše neutratilo jen proto, že se to prostě „musí“ utratit.   

Některé kroky v oblasti akvizic a nákupů lze ze strany ministerstva obrany hodnotit v poslední době pozitivně. Za všechny například smlouvu z 13. května na dodávku téměř 47 tisíc balistických vest pro armádu za 1,67 miliardy korun se společností STV Group. Zajímavé informace ale vyšly najevo při nedávných kontrolních zjištěních vojenských nákupů ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ).

 Ministerstvo obrany podle něho neřeší náklady na údržbu a opravy (tzv. náklady na celý životní cyklus obrněné techniky), ačkoli to má dělat podle usnesení vlády už od roku 2011, a to provoz obrněné techniky prodražuje. To vede k závislosti na dodavateli servisní podpory a náhradních dílů. Náklady na servisní podporu a nákup náhradních dílů prodražily provoz obrněné techniky o 194 milionů Kč v roce 2016 a v roce 2018 dokonce až o 780 milionů Kč. Týkalo se to hlavně bojových vozidel pěchoty (BVP), obrněných transportérů a modernizovaných tanků. Navíc některé opravy byly úplně nesmyslné. Jako úprava obrněného vozidla za 86 milionů Kč, které se tím přetížilo, muselo se znovu upravovat, nefungovalo 6,5 měsíce a Armáda ČR ho nakonec pro zahraniční mise, kde mělo sloužit jako průzkumné vozidlo, vůbec nepoužila.   

Bylo by také dobré ze strany ministerských úředníků brát na zřetel skutečnost, že prakticky všechny technologicky vyspělé armády kromě pořizování nové techniky také realizují programy opakované modernizace BVP, tanků a nejen této techniky. Tím je samozřejmě myšlena modernizace stávající a dlouhodobě zavedené a používané techniky, a to domácím obranným průmyslem. Tyto podniky jsou vybaveny odpovídajícími technologiemi a pracovníky. Je to určitě finančně výhodnější, než dovážet materiál a technologie ze zahraničí za přemrštěné ceny a to navíc při dlouhodobé závislosti na zahraničních výrobcích. Dělají to nejen v USA, ale i Rusku a Velké Británii.

Nález ze strany NKÚ v podstatě potvrzuje skutečnosti, že ministerstvo obrany neplnilo v minulosti v tomto smyslu úkoly s péčí řádného hospodáře a armádní logistika se tím i nadále prodražuje. Tato odpovědnost je plně v gesci ministerstva obrany a armádní logistiky, resp. těch kdo smlouvy v minulosti (nejenom na Pandury) uzavírali.  

Problémem se zdá být, že naše akviziční pracoviště na ministerstvu obrany asi doposud nezaregistrovalo celosvětový trend a to je program tzv. „Integrated logistics support“ (ILS), po kterém následuje tzv. „Contractor logistics support“ (CLS). Je běžné, že na ministerstvech obrany jiných států jsou v tomto ohledu zřízeny odborné skupiny (oddělení, odbory), které se touto problematikou zabývají. U nás takového odborníka anebo odborníky zřejmě v minulosti neměli a možná ani do dnes nemají. Vypadá to, že tento miliónový software někde leží v trezoru na ministerstvu obrany a nikdo jej nepoužívá. Ve vyspělých západních armádách je běžné, že smluvená logistická podpora (zásobování náhradními díly, plánované opravy, nálezové a generální opravy, revize, generálky atd.) tvoří skoro poloviční hodnotou celkového kontraktu na 20 let, popřípadě na celou dobu životního cyklu a to včetně indexace. Čím jsou menší smluvně závazné náklady na provoz, údržbu a zásobování náhradními díly, tím bývá lepší hodnocení potenciálního zákazníka v rámci jednotlivých výběrových řízení. Protože se to u nás evidentně neuplatňuje, vyhrávají potom třeba Izraelci na úkor Švédska a to přesto, že nakonec to vše (provoz, opravy, náhradní díly) stojí v součtu mnohem více. A náhradní díly se pak nakupují a dovážejí za přemrštěné ceny, protože technika je nepojízdná a vojáci přeci potřebují cvičit, a daňoví poplatníci to vše zaplatí. Potom dochází k situacím, jaké vznikly třeba v souvislosti s pasivními sledovacími systémy a rušičkami, a na základě indexace z několika minulých let se zakázka navyšuje ze dne na den třeba o polovinu a takto je to potom předkládáno poslancům ve Výboru pro obranu. Je jasné, že tento způsob se následně poslancům nelíbí a mají k němu oprávněné výhrady.

Pokud ale v souvislosti s nálezem NKÚ vznikla nějaká škoda, tak jak NKÚ uvádí, tak by také měla ze strany ministerstva obrany zaznít jasná slova o odpovědnosti konkrétních osob a také přijmout odpovídající personální opatření. Přesně toto nás totiž může čekat okolo pořízení nových BVP za předpokládaných 52 miliard Kč. O této diskutabilní akvizici se nedávno rozběhla velká diskuse mezi ministrem Lubomírem Metnarem (za ANO) a premiérem Andrejem Babišem (ANO). Nákup nových BVP (210 kusů) měl být původně odložen na neurčito, resp. vyčleněné finanční prostředky měly být použity pro pokrytí zvýšených nákladů 300 miliardového deficitu státního rozpočtu (zatím) v důsledku koronavirové krize. Nová BVP ale jak se zdá nakonec budou. Sice v nabídce nejsou žádná, která umí plavat, ale prostě budou. Rekonstrukce stávajících BVP2 byla zamítnuta, přestože některé státy se k této modernizaci odhodlaly (Finsko, Slovensko) a dalo by to práci našim firmám a podnikům. Názory, že obojživelná BVP2 nahradí v bojové činnosti při obraně území našeho státu Pandury, jsou naivní a směšná. Pokud chceme modernizovat těžkou brigádu, tak potřebujeme pro obranu našeho území pásová BVP se schopností plavby, které prý ale dnes nikdo nenabízí.

Podle nejnovějších informací ministerstvo obrany ale již odeslalo potenciálním dodavatelům nových BVP pro armádu dopis, kde je informuje o rozhodnutí změnit harmonogram této zakázky, ve smyslu rozložit dodávky do roku 2027 a platby do roku 2028. Vybírat už se má jenom ze tří modelů: CV-90, Ascod a Lynx. Pokud ale bude ministerstvo obrany postupovat v této a podobných akvizicích i nadále tak, jak jsem uvedl výše, tak je v podstatě o konečném dodavateli rozhodnuto. Kritériem bude cena. Jsem ale přesvědčen, že rozhodnutí o dodavateli je a bude politické. Stejně jako v případě amerických vrtulníků.

Koronavirová krize bude mít dopad na výdaje státního rozpočtu. Možná mnohem větší, než si zatím kdokoliv je schopen připustit. Vypadá to ale na spíše na postupné snižování anebo „zastropování“ vojenského rozpočtu. V Programovém prohlášení této vlády, je příslib výdajů na obranu pro rok 2021 ve výši 1,4% HDP a tím to končí. Vše ostatní jsou proklamace a odhodlaní rozpočet pro obranu v následujících letech zvyšovat. Vše za rokem 2021 je ale pouhým zbožným přáním a slibem nezarmoutíš.

Budu se tedy znovu opakovat a vyzývat k podpoře českého obranného průmyslu. Modernizace stávajících BVP2 je řešením pomoci domácímu průmyslu v rámci této modernizace. Pokud naše zbrojařské firmy nebudou dostávat státní zakázky, můžeme také zjistit, že už žádné zbrojní firmy na našem území nemáme. A toho bych se dožít opravdu nechtěl.

Převzato z Profilu.