Česká republika vstoupila do EU v roce 2004 s určitými nadějemi, jak se ukazuje značně zkreslenými, až naivními. Sladké řeči o novém ráji, o naditých peněženkách, jsou již zapomenuty. Dnes bilancujeme, hodnotíme…Narůstá síla hlasu, EU musí projít zásadní reformou, demokratizací !!  EU nemůže jít cestou diktátů a výhrůžek předkládané Evropským parlamentem, či bruselskými úředníky. 

Již dnes se EU rozděluje na silné a slabé hráče v EU. Silné nadnárodní ekonomiky Německa, Francie, Itálie diktují, či dokonce již výrazně ovládají ekonomiky, zejména  nově příchozích států v EU.  Vícerychlostní EU by ještě více rozdělila EU na bohaté a chudé.  Mnohé státy EU by se staly jen zaostalou periférií s lacinou pracovní silou a pouhým odbytištěm pro nadnárodní řetězce. Současně by narostla ekonomická migrace, právě na úkor států se slabší ekonomikou.  I Česká republika je toho již dnes dokladem, pociťujeme odchody řady vysoce vzdělaných odborníků do zahraničí z důvodů vyššího  ekonomického ohodnocení.  Z českých nemocnic odcházejí nejen lékaři, ale i střední odborný personál. Obdobně je tomu v dalších vysoce odborných profesích. Naše země s tradičním průmyslem, se  stává spíše montovnou, či velkoskladem Evropy. Tomu odpovídají i mzdy,  které jsou hluboko pod evropským průměrem. Naopak do zahraničí odchází zde vytvořený kapitál z laciné pracovní síly.

Zároveň  Česká republika, ale i Slovensko,  Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko v důsledku politiky EU a nadiktovaných protiruských sankcí, pociťují negativní dopady na svou proexportní ekonomiku, často orientovanou na tradiční východní trhy.  Přitom to byla EU (a NATO),  které svým postupem destabilizovaly situaci na východní hranici EU, zejména rozvrátily ekonomiku a politickou stabilitu Ukrajiny.  Narostlo zároveň nebezpečí války… a právě zde EU selhala.  Místo jednání o míru,  se volí konfrontace, hledáme nepřítele.

V příštím roce si připomeneme 100. výročí vzniku Československa. V této relativně krátké historii jsme čelili mnohým hrozbám, museli jsme bojovat za svou ohroženou samostatnost. V minulosti nám diktovali panovníci ve Vídni, prožili jsme zradu Anglie, Francie v Mnichově, naši předkové umírali za německé okupace a v poválečné rozdělené Evropě jsme se museli podřídit zájmům SSSR. Po nadechnuté svobodě, dnes musíme opět hájit národní zájmy  v byrokratické EU. Čelíme opět snahám o naše odnárodnění.

Tuto vlast jsme převzali od svých předků, oni ji budovali, oni za ni i umírali. Naší povinností je předat ji našim potomkům ve stavu, za který se nebudeme muset stydět. Naše vláda, parlament proto musí důrazně čelit těmto novodobým hrozbám. 

Naši předkové svou vlast v době ohrožení bránili...