Když se procházím Prahou, nemohu se ubránit dojmu, že oproti jiným metropolím, jako je Vídeň nebo Berlín, zde pořád něco chybí. Všichni mne ujišťují, jak je Praha krásná a že je ozdobou Evropy. Jako rodilý Pražan to poslouchám sice s pýchou, ale poslední léta mám podezření, že i s určitou dávkou slepoty. Nedávno jsem měl to štěstí, že jsem naráz mohl procestovat Berlín, Vídeň a Řím rychle po sobě. Po návratu do Prahy mne konečně trklo, co už jako Pražák nevidím, oko si totiž zvykne na všechno.

Rozbité chodníky a špinavé průjezdy a ulice. Za ta léta Vaše oči přivyknou, odnaučíte se vidět zaschlý sto let starý nanuk a vymlácenou díru v chodníku, kolem které my, zruční Pražáci, bezmyšlenkovitě kličujeme.
 
Řeknete si, taková banální věc. To se nemůže jako politik zaobírat něčím seriozním? Ale tohle je seriozní téma! Jenže my už jsme si na tu neuvěřitelnou špínu a vylámané zuby našich chodníků zvykli, nevidíme je! Až teprve když se vrátíme z jiných světových měst, přijde nám Praha, promiňte, rozbitá a umatlaná, zanedbaná jako ten bezdomovec. Popachuje, myje se málokdy, samá tržná rána.

Podívejte se jen na chodník nejslavnější pražské ulice: Národní třída zní hrdě, ale to, po čem zde lidé musí šlapat, je hanbou magistrátní slepoty. A slepoty nás všech.

Kdokoli se vrátí ze zahraničí, toho to ihned trkne. Nemyté páchnoucí průjezdy, odpadky vedle košů a popelnic, rozbité a neuveřitelně špinavé ulice. Být prasátko ale není evropský standard, to jen my jsme si zvykli, že se naši volení představitelé nestarají a nechceme to po nich. Chyba.
Praha by mohla být stokrát krásnější, kdyby byla čistá a udržovaná i vespod, nejen na fasádách historických domů. Takhle o ní platí: Navrch huj, vespod fuj.