Jsem velmi zvědav, jakým směrem se nyní budou vyvíjet úvahy o tzv. strategické autonomii EU. Ta měla vždy dva hlavní zastánce. Jednak Francii, která si od ní slibovala zvýšení vlastní role uvnitř EU, lepší zohlednění svých národních zájmů i lehkou distanci od “transatlantismu”, příliš vázaného na USA. A jednak evropské instituce (EP, EK), které v tom viděly jimi vždy vítanou možnost dalšího přesunu pravomocí na evropskou (tedy jejich) úroveň a další nástroj plíživé federalizace EU.
Rozhodně si však nikdo v establishmentu “staré” Evropy nepředstavoval, že by to snad mohlo posílit situaci, kdy zahraniční politiku EU v nějakém klíčovém směru bude určovat střední a východní Evropa. Což se právě teď děje ve vztahu k Rusku. K tiché, nevyslovované nelibosti velkých hráčů EU. Takže mám pocit, že dříve či později projde idea “strategické autonomie” nějakou revizí.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV