4. 6. 2019 se opět v Praze na Václaváku sešlo tisíce lidí, aby protestovali proti osobě premiéra Babiše. Očekává se, že to byl nejsilnější občanský protest od listopadu 1989. Toto srovnání však pokulhává, zamyslíme-li se nad účelem obou protestů.

Zatímco před třiceti lety šlo o spontánní vzedmutí občanského odporu vůči několik desetiletí trvajícímu režimu, který způsobil neoddiskutovatelný úpadek celého státu, dnes nejde skutečně o nic jiného, než o odpor vůči jedné osobě. Je to asi stejné, jako by lidé před třiceti lety protestovali proti Miloši Jakešovi nebo Gustávu Husákovi, ale celkové parametry totalitního režimu by nechávali bez povšimnutí.

Nad hlavami demonstrantů na předchozích antiBabišovských demonstracích se tyčily transparenty a cedule s nápisy jako „Udav se tou řepkou“ nebo „Chceme brambory a ne řepku“. Kdo z jejich autorů proti Babišovi a jeho řepkovému byznysu protestoval před deseti lety, kdy jsme ze všech stran, od všelijakých intelektuálních i kulturních autorit slýchali, že pěstování řepky je nutné pro záchranu planety? Kteří politici nakonec schválili povinné přimíchávání biosložek do pohonných hmot? Nejsou to náhodou vesměs ti samí, kteří nyní z pódií hřímají proti Babišovi?

V podstatě jedinou, třebaže slabou a málo slyšitelnou politickou silou, která od začátku před Babišem a jeho řepkou varovala, byli Svobodní. Tehdy to ještě nebylo v módě. A byli jsme osamoceni a přehlíženi i těmi médii, která dnes poskytují propagandistickou podporu antiBabišovským protestům. Je skvělé, že to konečně lidé pochopili. Nebylo by od věci nám toto prvenství alespoň symbolicky přiznat.

Andrej Babiš nepochybně jednoho dne zmizí ze scény. Buď se o to postarají voliči, nebo příroda. Ale co potom? Pokud veřejnost není ochotna nahlédnout za kulisy a spatřit, co vlastně umožňuje, aby se do politiky dostávali lidé jako je Babiš, bude velmi rychle vystřídán někým podobným. Možná bude umět lépe česky, možná nebude podnikat v řepce, možná bude lépe vycházet s kulturně-mediálním establishmentem, možná to dokonce ani nebude podnikatel, ale jeho nenávist vůči svobodě, vůči trhu a vůči kapitalismu bude s Babišem srovnatelná. Protože bude zvolen, stejně jako před pár lety Babiš, voliči, kteří chovají vůči svobodě, vůči trhu a vůči kapitalismu pokud ne přímo nenávist, tak alespoň morální nedůvěru.

Jde-li o svobodu, nezáleží příliš na tom, zda si její ničitelé vybudují mocné mediální a podnikatelské impérium. V konečném důsledku jsou to vždy občané, o co politik opírá svoji legitimitu. A Babiš nepochybně legitimním premiérem je. Výsledek hnutí ANO v letošních eurovolbách to v zásadě potvrdil. Protesty jsou ve srovnání s volebním výsledkem, funguje-li demokratický volební systém, pouhým jakýmsi korigujícím faktorem, který doplňuje celkový obrázek o politické situace v zemi. Před třiceti lety byla samozřejmě situace naprosto odlišná: demokratické volby v této zemi před rokem 1989 neexistovaly, a občanský protest byl jedinou možností.

Jaký byl celkový volební výsledek politických stran, které v té či oné formě představují politiku státních zásahů, regulací, vysokých daní a odvodů, a navíc ještě úzkého zapojení naší země do supranacionálního kolektivistického projektu zvaného Evropská unie? A jak dopadly strany nebo lépe řečeno strana, jíž jde o maximální přiblížení ke kapitalismu a volnému trhu? Ať už by byla Babišova vládnoucí klika nahrazena politiky jako jsou Fiala, Kalousek nebo Bartoš a podpořena kulturně-intelektuální klikou, která nyní defiluje na antiBabišovských protestech, bude to znamenat zvrat ve vývoji, který by nás přiblížil ke svobodnějšímu politickému systému? K volnému trhu? Ke kapitalismu? Ne. Budou nám vládnout stejní latentní totalitáři, kteří však budou mít tu výhodu, že se budou moci opřít o antikapitalistická veřejnoprávní média a autority typu Halíka či Pánka.

Demonstranti na náměstích volají: „Máme toho dost!“ Já toho mám dost také.

Mám dost toho, že jsou v této zemi podnikatelé a živnostníci nuceni ze svých daní dotovat své daleko větší konkurenty.

Mám dost toho, jsou v této zemi malí podnikatelé soustavně označováni za zloděje a podvodníky, a to i vrcholnými politiky.

Mám dost toho, že se nám neustále snaží někdo shora diktovat, co smíme jíst, co smíme pít, čím smíme svítit, s kým a za jakých podmínek smíme uzavírat smlouvy, nebo zda smíme kouřit v soukromé hospodě.

Mám dost toho, že se zde soustavně likviduje vzdělávací systém, například prostřednictvím sebeobětujícího konceptu tzv. inkluze.

Mám dost toho, že je našimi politiky i intelektuálními autoritami zpochybňována naše národní suverenita ve prospěch supranacionálního socialistického projektu EU.

Mám dost toho, že je našimi politiky dlouhodobě podkopávána kulturní integrita západní civilizace ve prospěch islámského i jiného barbarismu.

Mám dost toho, že se v této zemi stalo z kapitalismu sprosté slovo, a zároveň jsme všemožnými autoritami přesvědčováni, že současný intervencionistický socialismus je ve skutečnosti kapitalismem.

Nic z toho z pódií na antiBabišovských protestech nezaznělo a nepochybně a nezazní. Pokud by se někdo odvážil něco takového pronést, pravděpodobně by byl za tak zásadní nastavení zrcadla demonstrantům kamenován.

Přitom omezit regulace a zákazy, zrušit zbytečné úřady, snížit daně a odvody, deregulovat školství, zkrátka vykázat stát do patřičných mezí tak, aby nám pokud možno nezasahoval do našich životů, by byla ta nejspolehlivější obrana proti všem budoucím Babišům. A v tom je ten zásadní problém. Valná většina občanů, kteří protestují proti Babišovi, chtějí pouze vyměnit osobu diktátora. Diktatura jako taková jim nevadí. Hlavně že to bude diktatura s lidskou tváří. Demokratická diktatura. Demokratura.

A protože dějiny mají určitou dynamiku a vývoj, který neúprosně ctí vztah příčiny a následku, lze se právem obávat, že příští Babiš, podpořený veřejnoprávními médii a politicky vlivnými osobami, které se už pomalu krystalizují v rámci antiBabišovského hnutí, bude zase o jeden odstín horší a nebezpečnější nepřítel svobody, než Andrej Babiš samotný. Nestane-li se zásadní změna v přemýšlení široké veřejnosti, budeme dále o naši svobodu přicházet. Rozdíl bude jediný: ukrojení dalšího dílku naší svobody bude provázet ohlušující jásot statisícového davu na Václavském náměstí.