Rozpočet Evropské unie na příštích sedm let není, viděno potřebami zemí EU, dostatečně ambiciózní. Poslanci Evropského parlamentu s tím však mohou udělat jen velmi málo. Jak známo, nemá Evropská unie vlastní zdroje, s výjimkou menší částky z výběru cel. A členské země nechtěly dát v žádném případě do rozpočtu více peněz. Výsledek je tedy takový, že v příštích sedmi letech do roku 2020 budou naše rozpočty nižší, než tomu bylo v uplynulých sedmi letech.
Přesto jsme se jako poslanci snažili posílit některé programy, které by podle našeho názoru mohly vést k silnějšímu ekonomickému růstu, k podpoře některých celoevropských projektů a ke snížení nezaměstnanosti. Podařilo se nám dát více peněz do velmi důležitého programu Erasmus plus, ze kterého čerpají také naši studenti. Více prostředků, než navrhovala Rada, jsme prosadili do programů, jejichž cílem je snížit nezaměstnanost mladých. Znovu ale připomínám, že je celkový rozpočet EU na příštích sedm let nižší než dosavadní a činí celkově pouhé necelé jedno procento celoevropského HDP.
Česká republika si, na rozdíl od uplynulého období, vinou Nečasovy vlády těžce pohoršila. Namísto 26,7 miliardy eur, které jsme měli alokovány na roky 2007 – 2013, získáme pouhých 20,5 miliardy. Jedná se bohužel o výsledek českého euroskepticismu a kverulantství vlád Miroslava Topolánka, Petra Nečase a bývalého prezidenta Václava Klause. Přitom sousední země, které mají na rozdíl od nás silnější ekonomický růst jako Slovensko a Polsko, si na příštích sedm let výrazně polepšily.
V listopadu jste se zúčastnil dlouho očekávaného summitu Východního partnerství ve Vilniusu. Ukrajina asociační dohodu s EU nepodepsala i přes masové protesty vlastních občanů. Patříte mezi politiky, kteří dlouhodobě podporují snahy Ukrajiny o spolupráci s Evropskou unií. Jste z výsledků summitu zklamán? Co podle vás Ukrajinu čeká?
Koncept Východního partnerství byl zkoncipován a představen před čtyřmi roky v Praze. Jeho smyslem je napomáhat ke stabilizaci, větší demokratizaci a spolupráci zemí a se zeměmi našeho východního sousedství - od Běloruska po Ázerbájdžán. Od počátku bylo jasné, že se jedná o země nesourodé, jejichž jediným společným jmenovatelem je příslušnost k bývalému Sovětskému svazu. Bylo také zřejmé, že například Bělorusko se na tomto partnerském programu bude podílet jen velmi málo nebo spíše vůbec. Podobně se počítalo s tím, že Ázerbájdžán chce jít svojí vlastní cestou, která odpovídá jeho geografické a geopolitické poloze.
Ostatní čtyři země nabídku EU přijaly a dlouhé měsíce vyjednávaly s cílem uzavřít asociační a obchodní dohody, které by přiblížily jejich země blíže k EU. Z těchto čtyř zemí nakonec ve Vilniusu dohodu parafovaly jen dvě – Moldavsko a Gruzie. Arménie s EU dlouhodobě vyjednávala, a přesto několik týdnů před vilniuským summitem pod hrozbou Ruska prohlásila, že vstoupí do spolku celní unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu pod taktovkou Moskvy. Stejně tvrdému tlaku Moskvy byla vystavena i Ukrajina, která několik dní před vilniuským summitem oznámila, že není na podpis připravena z ekonomických důvodů. Výsledek tohoto oznámení Janukovičovy vlády vidíme na náměstích Kyjeva a dalších ukrajinských měst dodnes. Statisíce Ukrajinců se postavily proti takovému rozhodnutí své vlády. Obvinili ji ze zbabělosti a požadují pod vlajkami EU přimknutí své země k EU.
Evropská unie není, na rozdíl od bývalého Sovětského svazu a současného Kremlu, žádné totalitární uskupení. Je to dobrovolný svazek 28 států, které se z vlastního rozhodnutí a o vlastní vůli rozhodly vytvořit dnešní Unii nebo do ní vstoupit. Ani nabídka asociační dohody východním sousedům není doprovázena žádnými hrozbami či vydíráním a stále platí. Ukrajina, Arménie či jakákoliv jiná země Východního partnerství může, pokud o to bude v budoucnosti stát a jestliže splní stanovené podmínky, asociační dohodu kdykoliv podepsat. Je nutné, aby EU a její členské země v nejbližších týdnech a měsících pomohly konkrétním způsobem zemím, jako jsou Moldavsko a Gruzie, jež jsou vystaveny stejně tvrdému tlaku jako Ukrajina. Zde mám na mysli především urychlení dostavby plynovodu mezi Rumunskem a Moldavskem či snazší přístup jejich zemědělských výrobků na trhy EU.
Ukrajinu v příštích týdnech a měsících čeká vnitropolitický boj právě o tuto orientaci. Pokud nedojde k revolučnímu zvratu, rozhodnou o dalším směřování země nejpozději prezidentské volby v roce 2015. Nejen pro Evropskou unii ale pro celé mezinárodní společenství je zcela nepřijatelné, jakým způsobem Kreml a dnešní vládce Vladimír Putin tlačí a vydírá země, které se nacházejí mezi EU a Ruskem. Rusko před nedávnem vstoupilo do Světové obchodní organizace. Podle pravidel této organizace je naprosto nepřípustné, aby členský stát WTO vydíral jiné státy energetickými hrozbami, vytvářením fyzických a dalších bariér pro pohyb zboží na hranicích a podobně. EU by si měla vzít z tohoto chování Ruska lekci. Chování Ruska se nutně promítne i do budoucích rusko-evropských vztahů.
Na začátku měsíce uspořádala Skupina S&D v Evropském parlamentu konferenci věnovanou mírovému procesu na Blízkém východě. Jak vidíte budoucnost celého blízkovýchodního regionu a možný vývoj v kontextu dohody světových mocností s Íránem o íránském jaderném programu, kterou Izrael přirovnal k Mnichovské dohodě?
Naše konference, na které byli jak zástupci Izraele, tak Palestinců, se věnovala převážně izraelsko-palestinskému sporu a jeho řešení. V současnosti probíhají, za přispění EU ale hlavně Spojených států, jednání o řešení tohoto konfliktu. V březnu nebo nejpozději v dubnu bychom měli znát jejich výsledek. Podle mého názoru se jedná o jednu z posledních možností, jak zajistit na území mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem vznik, koexistenci a určitou spolupráci dvou států – židovského a palestinského.
V případě neúspěchu bude konflikt pokračovat nadále a obávám se, že Izraelci nebudou mít takový Izrael, jaký si přejí - ani židovský ani demokratický. Na území Izraele žije dnes 20% Palestinců, když nepočítáme Západní břeh a pásmo Gazu. V celém tomto prostoru mezi Středozemním mořem a řekou Jordánem žije přibližně šest milionů Izraelců a šest milionů Palestinců. Právě současná jednání by měla umožnit vznik dvou států se zárukami bezpečné hranice pro Izrael a zároveň také fungující palestinský stát.
Problém samozřejmě způsobuje neustálá kolonizace Západního břehu – Samaří a Judeje. Když jsem byl na tomto území poprvé jako student autostopem, žádní židovští osadníci zde nebyli. Dnes, po více než třiceti letech, žije na území, kde má stát palestinský stát, více než půl milionu Izraelců a dochází k výstavbě dalších osad. Toto je důležitým předmětem vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci a uvidíme, s jakým výsledkem. My evropští sociální demokraté podporujeme vytvoření dvou států, a z tohoto důvodu se konala i naše konference.
Dále si myslím, že vyjednávání mezi světovými mocnostmi a Íránem o jeho jaderném programu, je nutné přivítat a podporovat. Vznikla zatím předběžná dohoda na šest měsíců, během kterých uvidíme, zda bude Írán ochoten a schopen plnit dojednané požadavky. Tato dohoda znamená kompromis a umožní Íránu obohacovat uran do té míry, že nebude moci vyrábět jaderné zbraně.
Podle mého názoru je nutné si položit otázku, jaká je alternativa k takovému postupu? Obávám se, že žádná uspokojivá. Případný vojenský útok Izraele na Írán k řešení nepřispěje. Domnívám se, že je třeba dát novému íránskému prezidentovi a mezinárodním snahám šanci. Z tohoto důvodu je reakce Izraele přehnaná, i když na druhou stranu také pochopitelná. Celkové hodnocení si ponechme na dobu za půl roku.
Turecko se letos připojilo k zemím, kde rozsáhlé občanské protesty a jejich násilné potlačení vyvolalo řadu otázek o demokratičnosti vládní strany. Vy jste spoluorganizoval v Istanbulu konferenci „Demokracie v Turecku“. Jaký je podle vašeho názoru současný stav této kandidátské země do EU?
Turecko za uplynulých deset let vlády strany AKP udělalo obrovský ekonomický pokrok. Vidíme to jak v Istanbulu, tak v každé turecké vesnici. Přes tento nesporný ekonomický pokrok a úspěch však nejsou lidé spokojeni, a to hlavně ve velkých městech. Mají pocit, že mohou stále méně spolurozhodovat i o tak základních věcech jako o zachování městského parku, jedné z posledních zelených oáz v této části Istanbulu. Dále nesou s nelibostí postupné zasahování strany AKP a hlavně premiéra Erdogana do věcí, které doposud byly soukromou záležitostí každého občana - kupříkladu snahy o zavedení zákazu pití alkoholu po 10. hodině večer nebo oddělování žen od mužů na studentských kolejích.
Turci požadují více svobod a nespokojenost převážně městských obyvatel s vládou premiéra Erdogana roste. Neměli bychom také zapomínat, že v Turecku sedí ve vězeních více novinářů než v jakékoliv jiné zemi. Chce-li Turecko udělat pokrok ve vyjednáváních do EU, je nezbytné, aby se těmito záležitostmi zaobíralo. Určitým problémem je, že místo aby EU vyjednávala s Tureckem právě o kapitolách týkajících se lidských a občanských práv, justice nebo fungování státu, tak jsou právě tyto kapitoly zablokovány některými členskými státy, a s Tureckem se více než 40 měsíců o přibližování k EU nevyjednává. V Turecku bylo dosaženo výrazného pokroku v dialogu s kurdskou menšinou. A neměli bychom také zapomínat, že* Turecko má v dnešní době řadu problémů v souvislosti se sektářským konfliktem v Sýrii - včetně statisíců uprchlíků.
Těmito otázkami a problémy jsme se zabývali v Istanbulu společně s nevládními organizacemi, odbory, ženskými organizacemi a s vedením naší sesterské Republikánské lidové strany, CHP. Tuto stranu mimochodem založil před téměř 100 lety zakladatel tureckého státu Atatürk.
17. listopadu jste se spolu s vedoucími představiteli ČSSD zúčastnil kladení květin u památníku na Národní třídě v Praze. Jaký význam má pro vás osobně tento státní svátek?
Pro mě je 17. listopad 1989 naplněním a splněním všech snů, které jsem si už jako dítě vytvořil v roce 1968. Naše země se vymanila ze sovětského područí, získala plnou svobodu, nezávislost a možnost rozhodovat o svém dalším osudu.
Před 24 lety jsem byl v exilu a pracoval jsem jako redaktor ve washingtonském studiu Hlasu Ameriky. Dodnes vzpomínám na ten nádherný pocit, který jsem měl právě večer 17. listopadu, když jsem pomocí této rozhlasové stanice informoval spoluobčany doma o dění 17. listopadu a v dalších dnech o událostech na Národní třídě a o nastalých změnách.
Jsem přesvědčen, že bychom neměli na odkaz 17. listopadu zapomínat hlavně pod vlivem obrázků, které vidíme dennodenně v televizi z Kyjeva. Bohužel si svoji svobodu si již často ani neuvědomujeme a přestáváme si jí vážit. Stačí se podívat do dnešního Kyjeva, abychom si uvědomili, co pro nás znamená svoboda nabytá 17. listopadu včetně našeho členství v EU.
