Nejdůležitějším úkolem české vlády v současné krizi je zabránit rozštěpení EU na eurozónu a státy stojící mimo ni. Rozhodnutí, zda se budeme podílet na bankovní unii či nikoli, je v první řadě politickým rozhodnutím. A v politice, jak známo, jde o moc prosadit vlastní představy o fungování celku. V tomto případě jde o to, abychom mohli spolurozhodovat o budoucnosti hospodářského prostoru, se kterým jsme neoddělitelně spjati. To, že se naše národní banka nechce o své kompetence dělit s ECB, je jasné. Už proto by o našem postoji k bankovní unii neměli rozhodovat naši centrální bankéři, ale politici. Češi by měli dát i v krizových momentech svým partnerům v Evropě najevo, že se ztotožňují s projektem evropské integrace a chtějí se podílet na jeho utváření. Zároveň by naše vláda měla podmiňovat další transfer kompetencí ve prospěch ECB zvýšenou parlamentní kontrolou na úrovni EU. Každopádně však musíme trvat na tom, aby nám eurozóna nadále zůstala otevřena pro budoucí vstup, jakmile splníme jeho podmínky.
Jak ministr financí Kalousek, tak premiér Nečas šmahem odmítli náš
podíl na bankovní unii, i když se o ní v EU teprve bude vyjednávat a
žádná veřejná diskuse na toto téma u nás ani neproběhla. Už jsme si tak
nějak zvykli, že premiér Nečas odmítá veškeré kroky k silnější EU ze
strachu před některými svými spolustraníky a prezidentem Klausem. Velmi
podivná je pozice ministra Kalouska, který přes proevropskou rétoriku
předsedy TOP09 Schwarzenberga, zřejmě jednostranně rozhodl o naší
zamítavé pozici ve věci bankovní unie. Ministr zahraničí příležitostně
zdůrazňuje, že pro malý stát ve středu Evropy není výhodné stavět se na
okraj evropské integrace. Jakmile by však mohly být dotčeny zájmy
bankovní lobby, ať už jde o daň z finančních transakcí nebo bankovní
unii, má ve straně hlavní slovo Kalousek. Lze ještě vůbec proevropský
nátěr této strany brát vážně?
Bankovní unie předpokládá dobrovolnou účast států mimo eurozónu.
V naší zemi máme celkem zdravý bankovní systém. Nejen u nás, ale v celé
střední Evropě platí, že bankovnictví má velký podíl západního kapitálu,
zejména rakouského, německého a francouzského. Přes devadesát procent
českého bankovního trhu je v rukou zahraničních matek „českých“ bank. K
čemu nám potom bude hrdá neúčast na bankovní unii, pokud mateřský
holding se sídlem v eurozóně začne mít problémy? Jak chtějí naši
politici a centrální bankéři zabránit tomu, aby se z dceřiných bank na
našem území nestaly pouhé filiálky svých matek, nad kterými pak Česká
národní banka stejně nebude mít žádnou pravomoc?
Nelze nic namítat proti uvážlivosti a opatrnosti. Jak ale vidíme na
příkladu Polska a Dánska (které také nejsou v eurozóně), je možno
usilovat ve vyjednáváních o taková řešení, která by zaručovala nečlenům
eurozóny co největší vliv. Naši centrální bankéři by se proto měli
chopit šance a tlačit na českou vládu, aby zahájila jednání o co
nejúčinnější roli dozorových národních bank v zemích, kde ještě euro
přijato nebylo, ale kde sídlí dcery důležitých bank z eurozóny. Pokud se
nepodaří vyjednat přijatelné podmínky, může Praha odložit vstup do
bankovní unie na dobu svého členství v eurozóně. V žádném případě však
není v českém zájmu vyřadit se z evropské debaty už dopředu a dobrovolně
si vytáhnout černého Petra.
Dosavadní pozice české vlády vůči plánům na bankovní unii EU je pasivně obstrukční, což je asi ten nejhloupější přístup, který se z celé škály strategií dal vybrat.
