Zákazy říkat veřejně své názory přestaly platit, ploty na hranicích padly. Najednou jsme si mohli dělat skoro úplně cokoli, co nás napadlo. Se spolužáky jsme se tehdy třeba domluvili, že se na Silvestna sejdeme pod Eifellovkou. Nemohla nám v tom zabránit žádná moc na světě, pokud nepočítám naši vlastní lenost.

Po listopadu 1989 byl svět nekonečným vesmírem možností. Jak naložit se svým životem? Kam zajet? Čím se pobavit? Co si myslet a co říkat? To všechno bylo najednou jen na nás. A dlouho to vypadalo, že letošní 17. listopad bude stejný. Že se prostě jen zase budeme dohadovat o boji absolutní svobody s doutnajícími zbytky starého řádu. Kdo zrovna sedí na Hradě? Koho vyznamenává? A jak moc se tu rozlézají bývalí komunisté a estébáci? I podobné dohadování by bylo jen dalším projevem svobody.

Minulý pátek ale polistopadová svoboda definitivně skončila. Výbuchy a střelba všechno změnily. Teror islamistů vytvořil nové ploty a nové zákazy – tentokrát v našich hlavách. Po tom, co se stalo v Paříži, už třeba svoje děti na jaře do francouzského Disneylandu nevezmu. Bojím se o ně. A dobře si rozmyslím i své další cesty na rockové koncerty do Francie, ale i Německa a Anglie.

V roce 1939 i 1989 byl 17. listopad obranou demokratických hodnot proti totalitě. Dnes jsme na tom podobně. Evropské hodnoty jsou ohroženy. Náboženská tolerance, práva žen, homosexuálů a etnických menšin. Svoboda kritizovat cizí názory a kreslit karikatury. Svoboda říkat, co si myslíme, svoboda cestovat. To všechno může během pár let skončit jen kvůli pár náboženským fanatikům.

17. listopad 2015 je pro mne proto nejen pietní vzpomínka, ale teroristické útoky mu vrátily ten původní význam. Je to opět Den boje za svobodu a demokracii. Se vším všudy.

Psáno pro blog.idnes.cz