To sice nezpochybňují ani sami zaměstnavatelé ani ekonomové. Přesto se stále liší v pohledu na úroveň růstu mezd, a to dokonce i v případě navyšování minimální mzdy.

Odbory se shodly, že by v budoucnu měla minimální mzda dosahovat 50% průměrné hrubé mzdy, což dnes by měla činit více jak 18 000,-Kč. Avšak tripartita se dokonce neshodla na výši minimální mzdy 15 000,-Kč, kterou odboráři požadovali. Přitom dnešní minimální mzda dosahuje toliko 13 350,-Kč, což z pohledu mezinárodního srovnání i z pohledu nezávislých organizací značí pracující chudobu. Ta se mimo jiné týká i dalších pracujících, zejména žen. Prostě naši podnikatelé, pravicoví politici i ekonomové si nějak zvykli, že stát tyto nuzné výdělky sanuje svým sociálním systémem. A to s oprávněnou kritikou schodku státního schodku rozhodně není systémově správné, ani spravedlivé.

Zaměstnavatelé svůj postoj k odmítání růstu minimální mzdy či mezd obecně zdůvodňují špatnou hospodářskou situací firem a ztrátou konkurenceschopnosti. Pravdou však je, že naše firmy si nechtějí nechat šahat na své zisky, které jdou na úkor jejich zaměstnanců i na úkor eráru. Stejně urputně jim v tom sekundují české pravicové strany, nevyjímaje současnou nejsilnější parlamentní a vládní stranu. Přitom toto každoroční handrkování by mělo jednou provždy skončit zákonem stanovujícím přesný poměr nejnižší mzdy k průměrné hrubé mzdě.

A takto stanovená mzda by měla pracujícím zajišťovat slušné žití i zajištění potřebných nákladů na bydlení. Snahu odborů by měly podpořit levicové politické strany i ti politici, kteří dlouhodobě kritizují vysoké náklady na sociální pomoc či obchod s chudobou.