Z velkých se v tom plácá nejvíce Německo. Sice se zpožděním, ale přece jen, o víkendu začala německá média hledat původce domácích problémů, zejména energetických. Nevím, zda poprvé, ale o to razantněji, prstem ukazují na ještě nedávnou ikonu jejich politiky - Angelu Merkelovou. Dokonce padla slova v souvislosti s jejím vládnutím o "ztracených letech". V reakci na Buči Zelenskyj "pozval" Merkelovou a Sarkozyho, aby se přišli podívat na důsledky své politiky. I oni totiž odmítli přijetí Ukrajiny do NATO. Francouzský exprezident výzvě určitě nehoví, protože do září sedí v domácím vězení za čachry ve volební kampani a pochybuji, že vyslyší volání Merkelová. Sice odsoudila ruskou invazi, ale jinak zarytě mlčí. Co také má říkat? Zřejmě setrvá ve svém předsevzetí, že bude spát a hodně číst, jak se nechala slyšet ke konci své politické mise.
Podle skoro jistých výsledků Maďaři naletěli Orbánovi na slib míru, který jim zajistí jenom on. Kocovina za čtyři roky, pokud ne dříve, je jistá. Podle průzkumů by si měl Macron udržet svoje křeslo, ale úplně jisté to nemá. Poslední dny jeho preference klesají. Stále volá Putinovi v bláhové naději, že tento válečný zločinec mu podá byť jen prst v podobě propuštění civilistů ze zničeného Mariupolu. Nepodá, jakýkoli z protikandidátů je pro něj výhodnější. Francouzská politika ve vyhrocených dobách má opakující tendenci patolízalství snad už geneticky předurčenou.
Orbán bude v Bruselu vydírat obstrukcí sankcí či vojenské pomoci, což asi nehrozí u Slováků. Přesto i tam se občas dějí divné věci. Naposledy po dlouhé době o sobě dal vědět Sulík tím, že zvažuje platbu za plyn a ropu v rublech. Polsko, pokud se nic nezvrtne, vyjde ze současné krize významně posíleno. Doufám, že Amerika se více vrátí do Evropy. Přiznejme si na rovinu, že ani po 77 letech od konce 2. světové války Evropa zkoušku z dospělosti nesložila. Doufám také, že více z Evropy odejde Čína. Obě největší totality světa ukazují, jakou hrozbou pro demokratickou Evropu (i svět) jsou.
Válka na Ukrajině zanechá svůj zářez i v náboženství. Když se nedávno ukrajinská pravoslavná církev oddělila od moskevského patriarchátu, věděla dobře, proč to dělá. Sotva si lze představit v křesťanských církvích většího padoucha, než je ruský patriarcha Kirill I. Ten je služebníkem válečného zločince Putina do té míry, že je to nechutné. Snad, pro začátek, by tomu uslintanýmu dědkovi měl někdo připomenout slova Boha Abrahámovi: "Nesmiřujte se s nespravedlností, i kdyby se děla v mém jménu."
