Vysvětlení je jednoduché. Až policie magistrovo podání odloží, nebo soud zamítne, Klaus dá od kauzy a aktéra Macinky ruce pryč. Klausův vzorec chování je pozoruhodně stabilní celá desetiletí. Nejlepší je poslat pěšáka do boje a vyčkat výsledku. Pokud se pěšák osvědčí, dostane se mu významné pokývání hlavou, když nikoli, není to Klausův problém. On přece žádné podání nedával. Je to jednoduchá hra na 100% vin, vin.

Velmi zajímavým by ovšem byl soudní výrok, který by dal Macinkovi za pravdu. Potom by se asi legislativcům zavařil mozek. Na stole by nebylo nic menšího, než obsáhlý katalog státních funkcionářů a politiků, kteří si nesmí nic myslet, protože to může veřejnost vnímat jako sdělování faktů a naopak výčet těch, co mohou plácat cokoli, protože to nikdo automaticky za sdělování faktů nepovažuje, i kdyby, spíš náhodou, měl dotyčný pravdu. Zcela výjimečně by všemi hlasy zákon o přípustnosti myšlení podpořili poslanci, pokud by byli v kategorii myšlení přípustné. Ne, že by jim šlo o jejich svobodu slova, ale konečně by zákonem bylo potvrzeno, že myslí, tudíž asi mají mozek.