Aniž by někteří politici zvažovali dosah tohoto vývoje, hned mají jasno, že musíme být součástí tzv. „tvrdého jádra“ integrace. Doposud Unie měla a má řadu odlišností, ale ty byly chápány jako přechodné stádium na cestě k jednotnému celku. Více než pojmenování dnešní skutečnosti je v tomto případě důležitá psychologie trendu. A ta je jasná. Sen o jednotné Evropě se pomalu rozplývá. Místo jasného tlaku na reformu Unie, hned rezignujeme a bláhově si myslíme, že naskočíme do něčeho menšího. Zřejmě jsme přesvědčeni, že nás tam budou automaticky chtít. Ekonomicky se přitom skutečnému „tvrdému jádru“ nepřibližujeme, ale naopak. A to sobotkovsko-babišovský hon na podnikatele teprve přinese svoje trpké ovoce v podobě zaostávání. Tlak na podnikatelskou složku naší střední třídy je neskonale velký a neumožní rozvoj malých a středních podniků s produkcí s vysokou přidanou hodnotou. Navíc okopávání Unie napříč naším politickým spektrem je „v módě“, a to se projeví i na výsledku nadcházejících voleb. Ti, kteří se Unie zastávají, toho o ní mnoho nevědí, čemuž nasvědčuje její velmi chabá obhajoba, která může působit přesně opačným efektem.
Můžeme sami sebe tisíckrát uklidňovat, že vícerychlostní Evropa není až takový problém, ale vzpomeňme si na rozpad Československa. Dva velmi blízké národy, které se rozešly bez jediného výstřelu, s minimem historické zátěže, se dezintegrovaly velmi rychle. Nebýt Evropské unie, která opětovně sjednotila náš region, dnes už si skoro nemáme co říct. Vícerychlostní Evropa není nic jiného, než jen jinak pojmenovaná „pomlčková válka“ (vysvětlení pro mladé – jedním z prvních příznaků rozpadu federace byl spor o její název. Jednou ze sporných variant pojmenování bylo Česko – Slovensko a tehdy se řešilo, jestli pomlčka je spojovník, nebo rozdělovník. Život záhy ukázal, že rozdělovník). Na Evropu se valí řada krizí, migrační, změny klimatu, dluhová…, a jejich efektivní řešení vyžaduje buď větší integraci, nebo alespoň intenzivní využívání té stávající. Bohužel se neděje ani jedno. Lidé se dopadů nestabilního světa bojí a velmi citlivě reagují, bohužel prakticky bez výjimek, v intencích svých národních států. Podpora antievropských stran na domácích politických scénách může proces dezintegrace významně urychlit.
Zajímavé je, že silní hráči Unie, jejichž politické špičky se sešly, jsou symbolem jejích současných problémů. Německo – jasný ekonomický i politický lídr celé Evropy, významný globální hráč s technologickou vizí, kterou realizuje, a tím rychleji se od velké části zemí vzdaluje. Francie – unavená přebyrokratizovaná země s neskutečným sociálním systémem, který drtí střední třídu. Ta není schopna z tenčících se zdrojů zajistit dostatečnou dynamiku pokroku a země na světovém kolbišti ztrácí. Španělsko – miláček integrace, který dlouhé roky na Unie získával. Bohužel, i on převzal politiku sociálního populismu. Ekonomika Španělska je v porovnání s německou slabá a společná měna po vyčerpání počátečního bonusu dnes přináší zemi problémy, které jsou obtížně řešitelné podobně, jako v případě Itálie a Řecka. Pro Itálii platí totéž co pro Španělsko, byť zejména průmyslový sever země je na tom o něco lépe. Italská ekonomika je však významnou evropskou položkou a řešení fiskálních problémů už nemusí eurozóna unést. Pokud však mluvíme o skutečně tvrdém jádru Unie pohledem jeho funkčnosti, museli bychom se bavit o Německu, zemích Beneluxu, Dánsku, skandinávských zemích. Všichni ostatní mají problém, či k němu mají nakročeno. Unii nepomůže ani bezbřehý obdiv, ani totální návrhy destrukce. Spíš by potřebovala evropskou obdobu baronky Tatcherové, která by uvadající projekt postavila na nohy. Stávající politický establišment to prostě nedá.
František Laudát
