Kdo nic od současných vládců nečekal, nebyl zklamán. Těm, kterým na klidné a prosperující Evropě záleží, jen opět narostl adrenalin jako důsledek beznaděje. Otevřená reflexe situace Unie se zase nekonala. Pokud europolitici přišli s projektem vícerychlostní Unie, trochu členové eurozóny zapomněli lidem říci, co bude se společnou měnou. Projekt eura by při logickém postupu přirozeně vyplynul z rozsáhlé politické integrace jako bonus. Místo toho z důvodu netrpělivosti a euforie v devadesátých letech vznikl jako politický projekt, a přes aktuální částečné uklidnění, je potenciální třaskavinou a možným akcelerátorem dezintegračních tlaků. Jeho tvůrci doufali, že společná měna bude země tlačit k rychlejší politické integraci. To se zjevně nestalo a vícerychlostní Evropa „nakopává“, přes veškerá ujišťování, přesně opačné procesy.
Našemu premiérovi Sobotkovi se nedivím, že se závěry posledního summitu podivně bruslí. Ono mu nic jiného ani nezbývá, pokud otevřeně nechce říci, že chronická krize EU pokračuje. Je škoda a promarněná šance, že výročí začátku evropského projektu nebylo využito k definování základních atributů úspěšné Evropy. Za ty osobně považuji:
- mír na kontinentě,
- silné a stabilní demokracie v jednotlivých zemích,
- férový hospodářský prostor, ve kterém si lidé budou schopni vlastními silami zlepšovat svoje životní podmínky, budou mít důstojně placenou práci a z jejích plodů budou žít.
Od tohoto „evropského konzervativního minima“ by se měla odvíjet reforma EU, na kterou už včera bylo pozdě. Bohužel každý registruje, že právě toto „konzervativní minimum“ už nějakou dobu dostává v řadě zemí i regionů povážlivě na frak a Brusel řeší zcela jiné věci. Navenek ona tři kritéria vypadají samozřejmě a nějak staromódně. Pokuste se však zamyslet nad jejich konkrétním obsahem, jejich aplikací v praktické politice a máte na stole dalekosáhlou reformu, po níž by každý Evropan věděl, že bez Unie to pro něj bude jenom horší. Takže možná drzá odpověď na nadpis článku. Evropu dezintegruje velká část těch, kteří byli na summitu v Římě.
František Laudát