Že to tak nevnímáme, je dílem faktu, že tuhle událost překrylo společné soužití v Evropské unii. Jinak v letech, kdy existovala reálná hranice, se rozdíly mezi oběma novými státy tak rychle prohlubovaly, že nebýt Unie, tak si možná už nemáme co říci. Velmi rychle se rozcházelo zákonodárství, kultura, bezproblémové užívání a porozumění oběma jazykům, ekonomika atd. Naše síla s 10,5 milióny obyvatel je úplně jiná, než kdyby jsme operovali státem s milióny šestnácti.
Kdyby se vším, jako Klaus a Mečiar, chtěli být rychle hotovi jinde, tak už dnes neexistuje Belgie a Kanada by byla menší o provincii Quebeck. Kanada krizi přestála a když jsem v roce 2009 jednal v jejich parlamentu, poslanci za Partie Quebecoa byli slábnoucí partou šašků, kteří papouškovali jednu větu (něco podobného dnešním Okamurovcům (ale s výrazně slabším zastoupením). Ano, ptali se mě na "přátelský" rozchod Čechů a Slováků. Tak jsem jim tehdy vyprávěl o Janě Kirchner, která mně říkala, proč vydávala svoje cd v Praze, a ne v Bratislavě, dokonce tehdy i s příslušnými čísly, jak se vyplácí a nevyplácí a jaké jsou ekonomické možnosti kulturních projektů v malé a ve větší zemi a jaké to má dopady pro kulturu vůbec. Problém malého trhu jsem si ověřil, když jsme v roce 2000 v Obecním domě dělali společný projekt s hlavními městy států, které vznikly po rozpadu monarchie, o architektuře. Ta výstava potom putovala po americkém kontinentu, i Evropě. Čísla byla jasná. jisté procento lidí z populace taková výstava zajímá. Máte fixní náklady na realizaci projektu, ale v příjmech je rozdíl, jestli spádová aglomerace má 2 milióny obyvatel, nebo miliónů dvacet. A tak to funguje i obecně.
Udržitelné společenství, které bych nazval "globalizační jednotka" je dnes odhadováno na asi 80 miliónů. To je společnost, která v případě rozvinutého státu dosáhne na drahé technologie (včetně vojenských), je schopna rychle akumulovat kapitál na financování velkých infrastrukturních projektů a má dostatečně velký vnitřní trh. Kdo je větší, má výhodu, kdo je menší, musí se k někomu přidat, nebo patřit do většího spolku. Jinak je ohrožen. Neplatí to obecně, ale pro většinu států ano. Tady hledejte klíč k tomu, jestli je naším národním zájmem být, přes tisíce výhrad, v EU či nikoli, jak chce SPD, Triko a různé proruské bandy i jednotlivci.
Před 30ti roky řekli Češi a Slováci ústy Klause a Mečiara NE svým vlastním národním zájmům. Respektive ani neřekli, protože tu šanci ani nedostali. Asi budete snášet tisíce argumentů, jak by se situace hrotila atd, atd. Ale hodně takových situací schopní politici i společnosti zvládli, bohužel, často nezvládli, jako v Jugoslávii. V dnes měnícím se světě k horšímu se teprve ukáže, jakou chybou pro budoucnost Čechů a Slováků tehdejší "přátelský" rozchod byl.
