Klub angažovaných nestraníků v prosinci loňského roku vyzval premiéra Fialu, aby česká republika diplomaticky bojkotovala olympiádu stejně, jako to učinily USA, Kanada, Austrálie, a další země. Jsem rád, že vzkaz sympatií a podpory obětem režimu nakonec svojí neúčastí politiků vyslala nedávno i česká vláda.
I v české společnosti slyšíme různé názory na pořádání olympiády. Některé známé osobnosti oznámily, že olympiádu nebudou sledovat a vyjádřily pohoršení nad porušováním lidských práv v Číně. Jiní odmítli údajnou „politizaci“ sportovní události. Ti zřejmě mají jiné životní priority – chvilkovou zábavu, odpočinek u televize,… než je otázka utrpení lidí a porušování jejich práv.
Naše země dvacet roků zažívala okupaci sovětskou armádou. V období komunistické „normalizace „ u nás hrál sport významnou politickou roli. Konkrétně to byl hokej a ještě konkrétněji hokejové zápasy se sovětskou sbornou. V těch chvílích se prakticky život v zemi zastavoval. Všichni jsme se v těch chvílích upínali k zástupnému pocitu, že můžeme dát okupantovi najevo, co si opravdu myslíme. Většinou naši hokejisté vydřeli, hnáni obrovskou motivací, vítězství. Jenže jsme měli problém. Jásot na konci zápasu skokově vystřídala každodenní realita – realita prázdnoty, útěku na venkovské chaty a chalupy a každodenní vykrucování se ze sevření Husákova loutkového režimu. A tehdy si člověk uvědomil skutečný význam svobody. Sport je smyslem života některých lidí. Nikdo jim to nebere, obdivujeme vytrvalost těch, co něco v tomto směru dokázali. Pořád ale je sport zábavou a nikdy by neměl být směňován za svobodu. Jenže tohle svým rozhodnutím o pořádání olympijských her v Pekingu mezinárodní olympijský výbor a ti, kdo pro to hlasovali, udělali. Ideály olympionismu, svobody, lidských práv předhodili k sebepropagaci teroristického režimu. Ze svátku sportu se stala zkomercializovaná fraška v zemi teroru.
Sportovci na hrách v Pekingu jsou hned za dvěma ploty – tím prvním velikým jsou drženi v zajetí všichni občané Číny. A uvnitř komunisté vybudovali ještě další plot – kolem olympijské vesnice a sportovišť. S poukazem na současnou pandemickou situaci jsou i olympijské hry pořádány za dráty. Rozdíl je ale v tom, že sportovci se po olympiádě v řadě případů vrátí domů do svobodného světa, kdežto obyvatelé Číny dále budou prožívat každodenní realitu komunistické diktatury.
Vyzýváme Český olympijský výbor, aby už nikdy nepodporoval pořádání olympijských her v zemích, kde vládnou totalitní režimy. Vyzýváme všechny lidi, aby podporovali svobodnou Čínu, nikoli komunistickou Čínu.
K zahájení olympijských her vydal prohlášení čínský velvyslanec v Praze Čang Ťien-min. V jeho textu se dočteme i věty „…čínská vláda trvá na tom, že lidé jsou na prvním místě..“, nebo „…když vznikne přátelství postavené na podobných zájmech a smýšlení, tak vydrží i na míle..“. A perličku na závěr: „Čína je připravena spolupracovat s mezinárodním společenstvím, včetně České republiky, na prosazování olympijského ducha přátelství, solidarity, spravedlivé soutěže a vzájemného porozumění“.
Čínský ambasador je podobný lhář, jako komunisti v éře Gustava Husáka. Československo také bylo signatářem Helsinské dohody, ale když někdo vyžadoval její plnění, skončil v cele v Ruzyni, v lepším případě přišel o existenci, v horším děti nesměly studovat a v nejhorším zůstal dotyčný roky v kriminálu. Zatím nejvyšší pohlavár Číny si plácnul na spolupráci s ruským vyděračem Ukrajiny na spolupráci, shodně požádali, aby se NATO nikam nerozšiřovalo, abychom se odzbrojili. Skutečně mírový vzkaz z olympiády. A jak jde čínským komunistům o lidi, o tom slyšíme každý den. Rozlišujme však důsledně Číňany a komunistický režim. Držme Tchaj-wan. Ten je důkazem, že Čína může žít v prosperitě a svobodě. Že by to fungovalo. Věřím, že i lidé v Číně se dočkají svobody a slušného života. V tuto chvíli tady nemysleme na sportovce, ale oběti čínských komunistů.
