Kam se poděly ty davy lidí, které se loučily s Václavem Havlem 23. prosince 2011 na Pražském hradě? Tuhle otázku jsem si kladl, když se k moci v přímé volbě dostal Miloš Zeman, krátce nato následován Andrejem Babišem. Veřejný prostor od té doby ovládla nevídaná sprostota, rezignace na základní slušnost, lhaní už nikoho nepřekvapovalo a stalo se běžným pilířem politického boje. Ještě jsme si dostatečně neužili svobody a demokracie, ještě jsme ani zdaleka nepřekonali dědictví komunistické minulosti nejen duchovně, ale ani v konkrétních věcech. Ke zlomu v roce 2013 jsme směřovali od začátku první dekády XXI. století. Uvědomění toho, že se děje něco špatně, jsme ale přecházeli mlčením a zvykali si. Ale co nám nedocházelo, v tom měl demokratický svět jasno poměrně záhy. Z mapy světa, kam jsme se díky příběhu Václava Havla po roce 89 dostali, jsme zmizeli.
Měnila se česká společnost, měnil se svět. Vlna hulvátsví, politických hochštaplerů a podvodníků nezasáhla jenom nás, ale velkou část vyspělých liberálních demokracií. Do našich životů vstoupily sociální sítě s možnostmi, na které lidé nebyli připraveni. Víra tvůrců sociálních sítí v obrovský pozitivní možnosti propojování lidí, myšlenek, informací se nenaplnila. Naopak, sociální sítě se staly nosičem pro lež, nenávist, krveprolití a dezinformační války.
Naivní představa, že pokud se budeme rozvíjet ekonomicky, bude všechno v pořádku, se ukázala jako krajně iluzorní. Svoboda a demokracie bez širšího etického základu prostě nefunguje a fungovat nikdy nebude. Plachý Havel pod dojmem dění v devadesátých letech na to upozorňoval, ale vždycky byl překřičen. Nikdo v naší zemi totiž nespojuje ekonomiku a etiku (nebo morálku). Naivní představa, že změtí paragrafů v zákonech nastavíme pravidla pro každého a pro všechno jen paralyzuje 99% lidí jenom proto, že 1% (někdy jen jeden jedinec) udělal něco, co se nám jeví jako špatné a většinou to i špatné je. Oč by byly kratší zákony nastavující pravidla a parametry hospodářského prostoru, občanský zákoník, trestní zákoník, pracovní právo, kdyby se lidé ve své každodennosti chovali podle pravidel etiky? Etika je silnější než zákon. Tuhle pravdu vůbec nemusíme dokazovat už pouhým poukazem na skutečnost, že nikdo v této zemi nezná zákony, kterými je vázán se řídit. Dokonce je neznají ani ti, kdo se jejich výkladem a aplikací živí. Tragické je, že jim nerozumí ani pro náš život navýsost důležití soudci. Naše společnost se stává tak komplexní, až sama sebe paralyzuje.
Kde máme hledat kořeny systémové krize, která drtivě dopadá na liberální demokracie? Osvícenství, jehož myšlenky byly v uplynulých staletích nosnými silami pokroku, narazilo do zdi. Bezmezná víra v moc přírodních věd, systémové a nepřetržité vyhánění společenských věd z naší výchovy a života přináší v dnešní době svoje trpké ovoce neklidu a neurotické společnosti. Problémem idejí osvícenství není, že vyhrály, ale že vyhrály zcela, kontumačně. Výsledkem této skutečnosti je fakt, že lidé možná rozumí jak takž světu kolem sebe, ale nerozumějí sami sobě. Ztráta víry v nějaký vyšší smysl vlastní existence dělá z lidí prosté materiální spotřebitele. Lidé neumějí rozmlouvat sami se sebou. Přitom se v minulých staletích prokázalo, že funkční a pokroková je symbióza obojího. Velké partnerství přírodních a společenských věd. A jestli jste o tom nikdy neslyšeli, tak vězte, že to časem do naší kotliny také dorazí.
Havlovi jsme po roce 89 málo naslouchali. Naše škoda.
