Steinmeier je mimořádně schopný a konsenzuální diplomat a politik. Byl dlouholetým spolupracovníkem a je stále osobním přítelem bývalého sociálně demokratického kancléře G. Schrödera. Osobně si vzpomínám na Steinmeierovu návštěvu v Praze, coby ministra zahraničí Německa počátkem roku 2006. Tehdy jsem jej jako tehdejší premiér přijal v Kramářově vile a mezi jinými došlo v našem rozhovoru samozřejmě i na osobní věci, a tak Steinmeier zavolal z telefonu z místa G. Schröderovi, neboť znal náš přátelský vztah, a předal mi jej. V SPD je naprosto běžná ve vztahu k bývalým leadrům strany slušnost.... G. Schröder pár měsíců před tím odešel z kancléřského křesla, kde jej vystřídala A. Merkelová, jejíž CDU/CSU velmi těsným způsobem vyhrála ve volbách, i když několik měsíců před tím měly klerikální strany volební preference o nějakých 15–18 % vyšší nežli SPD.
Německo nicméně v září 2005 vykročilo na cestu velké koalice, tedy spolupráce klerikálů a sociálních demokratů, která vydržela po čtyři následující roky. G. Schröder odešel do politického důchodu. Od září 2005, kdy byl Schröder v parlamentních volbách v čele sociálně demokratické kandidátky, tato strana již nikdy nedosáhla tak vynikajícího volebního výsledku.
Na podpoře F. W. Stejinmeiera při volbě spolkového prezidenta se shodly obě vládní strany. Tedy ta větší, CDU-CSU, s tou menší, tedy se sociální demokracií. A jejich společného kandidáta podpořili také opoziční Zelení, což jen ukazuje široký záběr a respekt Steinmeiera v německém politickém spektru. Ostře proti němu vystupovala pouze AfD, tedy strana, jejíž politické postupy jsou v naprosto diametrálním rozporu s tím, co ve své politické linii Steinmeier dlouhodobě prosazuje.
Steinmeier byl zvolen mohutnou většinou shromáždění spolkových volitelů, které tvoří jak členové Bundestagu, tak členové zemských parlamentů. Z 1239 platných hlasů dostal Steinmeier 931 hlasů.
Bylo také velmi poučné sledovat průběh volebního shromáždění. Na něm byl patrný rozdíl mezi kvalitou české a německé demokracie, tedy pokud se na věci chceme dívat zcela objektivně. F. W. Steinmeier byl zvolen především díky velkorysému a státnickému přístupu vůdců klerikálů, tedy A. Merkelové a H. Seehofra. Seehofer a Steinmeier jsou dokonce i přes politické rozdíly, které mezi nimi panují, osobními přáteli. Stav německé politiky je prostě takový, že bychom jej mohli závidět.
Klerikální strany a sociální demokraté udělali vše, co bylo v jejich silách, pro stabilitu německého státu v očekáváných bouřlivých časech.
Německo podle všeho, pokud nevyužije svých vynikajících vyjednavačů a nebude mít stejně schopné protějšky na americké straně, se v krátké době může dostat do ostré obchodní války s Trumpovými USA, a to pochopitelně není příznivá informace ani pro ČR. Vždyť zhruba jedna třetina českého zahradního obchodu je tvořena právě obchodní výměnou s Německem...
Pokud budou například německé automobily zatěžovány v USA dovozními cly, pochopitelně to nezůstane bez dopadu na výsledky české ekonomiky. Obchodní válka USA s Německem není v českém národním zájmu. A pokud nastane, nezbývá nežli podpořit německou vyjednávací pozici, a to právě v českém národním zájmu…
SPD na vlně překvapivého zvratu
Nejnovější průzkum agentury pro výzkum veřejného mínění Forsa, zveřejněný v Německu v minulém týdnu, ukazuje, že obě největší politické formace v zemi, tedy křesťanští demokraté a křesťanští sociálové na jedné straně a sociální demokraté na straně druhé, vyrovnali své pozice. Mezi rozhodnutými voliči by obě dvě tyto strany získaly po sedmatřiceti procentech hlasů. Mezi rozhodnutými voliči je také 8 procent voličů ochotných podporovat Zelené a stejný počet rozhodnutých voličů je podle Forsy ochotno podporovat Die Linke, tedy Levici.
Pokud by tedy parlamentní volby byly nyní, mohla by vzniknout levicová vláda tvořená sociální demokracií, Zelenými a Levicí. To je pro sociální demokraty prostě vynikající zpráva o zásadní změně politických poměrů v Německu, a stačil k tomu jediný člověk. Nový předseda SPD M. Schulz a také odvaha dosavadního předsedy SPD, S. Gabriela, který věděl, že jako eventuální lídr volební kandidátky SPD pro zářijové volby do Bundestagu zůstane v zajetí volebního výsledku kolem 21–22 %.
Sociální demokraté by tak byli odkázáni na setrvačnost uvažování klerikálů a na to, zda přirozený koaliční partner klerikálů, tedy liberálové, budou mít slušný volební výsledek. Liberální FDP má podle Forsy zatím 5 % volebních preferencí, tedy žádná sláva. I kdyby tato strana měla o něco lepší volební výsledek, k sestavě vlády by to nestačilo ani při 37 % hlasů pro CDU/CSU.
M. Schulz dává sociální demokracii to, co jí dlouhá léta chybělo. Punc věrohodnosti a skutečné socialistické politiky. I když upřímně, jde spíše o jeho obratnou a hlasitou rétoriku. Schulz přichází z Bruselu, kde byl šéfem Evropského parlamentu. V jeho čele jistě nepodal žádný impozantní výkon, alespoň měřeno českýma očima, ale není vyloučeno, že se Němci na jeho práci dívají naprosto jinak. Kromě toho M. Schulz ve volbách do EP s kandidátkou SPD, kterou vedl, získal 27,5 % hlasů, a to jistě povzbudilo S. Gabriela a další z vedení německé sociální demokracie ke klíčovému rozhodnutí ve prospěch Schulze. Zájem strany a země byl na prvním místě.
Zdá se, že obě dvě hlavní země EU se vydávají také v kontradikci s vývojem v USA a v reakci na vývoj v USA, zdravým směrem. Nejpravděpodobnějším vítězem prezidentské volby ve Francii je totiž E. Macron, který je podle všech průzkumů zatím jasným favoritem druhého kola prezidentské volby, v němž zřejmě narazí na M. Le Penovou.
Macron sám je vynikající řečník, který dokáže na svá shromáždění, pořádaná po celé Francii přitáhnout desetitisíce lidí. Dokáže galvanizovat davy, a to nejen vrstvy zaměstnanců, ale i části středních vrstev. A to je pro výsledek prezidentských voleb důležité. Kvalifikací je Macron bankéř, a určitě není politický romantik. Je z přesvědčení Evropan a realista. M. Schulz je člověk s tvrdou levicovou rétorikou a je to zároveň člověk, který je schopen konsenzu se svými politickými soupeři, kteří se po této dohodě stávají jeho spolehlivými partnery a on partnerem jejich.
Už dlouho německá levice a německá sociální demokracie nebyla tak blízko volebního úspěchu a vládnutí jako nyní. Tedy vládnutí s programem vlády levého středu, a nikoli s kompromisním programem, kde byl rozhodujícím činitelem přístup klerikálů. Je potřeba ještě poznamenat, že i v současném složení Spolkového sněmu existuje velmi těsná většina levice, tedy SPD, Zelených a strany Die Linke. Tato většina je ovšem tak těsná, že by se nedokázala přenést přes úskalí čtyřletého vládnutí, a kromě toho byla před čtyřmi lety ještě Levice vnímaná jako jasně postkomunistické uskupení, což se od té doby významným způsobem změnilo, zejména účastí představitelů této strany v některých zemských vládách. A je třeba dodat, že s účastí velmi konstruktivní, nezpochybňující principy demokratické výstavby Německa…
