Jde o to, že Benátčanům a Lombarďanům se oprávněně zdá, že příliš mnoho peněz z těchto dvou bohatých italských provincií, které jsou ostatně, pokud jde o HDP na jednoho obyvatele, mezi nejbohatšími regiony Evropy, jde do jiných částí Itálie. Z hlediska občanů severní Itálie jsou tyto peníze utraceny neproduktivně.

Podle průzkumů veřejného mínění v obou regionech podporuje myšlenku širší autonomie 80 – 90 % nebo i více procent obyvatel obou oblastí.

Odstředivé tendence jsou patrné prakticky ve všech státech Evropy, a to ať z důvodů fiskálních nebo důvodů nacionálních.

Ve Skotsku se jedná spíše o pocitové důvody a z části také o důvody nacionální, ačkoli zdrcující většina Skotů hovoří, byť se svým specifickým přízvukem a dialektem, anglicky. Gaelsky, tedy původním jazykem Skotů, hovoří podle odhadů pouze několik desítek tisíc obyvatel.

Pokud jde o Katalánsko, to je jiný příběh. Tam se jedná o kombinaci sílícího národního uvědomění a také fiskální důvody, protože Katalánsko je nejbohatší španělskou provincií. Jeho obyvatelé tak mají pocit, že jaksi doplácejí na ty chudší provincie, a nevidí už výhody, které jim skýtá velký španělský trh. Mimochodem, od té doby, co vedení Katalánska začalo otevřeně koketovat s vyhlášením samostatnosti, ohlásilo odchod z Katalánska už na sedm set firem. Ty nemají zájem být v zemi, která ztratí zázemí velkého trhu a která se vyvíjí nevypočitatelně.

A jiný příběh je nyní také severní Itálie. Ale do budoucna, pokud jednání vedení provincií – podpořená silným mandátem jejich občanů – s centrální italskou vládou nepovedou k uspokojivým výsledkům, může dojít k vystupňování požadavků směrem k osamostatnění obou klíčových regionů severu Itálie.