Výsledky průmyslové výroby tedy zůstaly za očekáváním trhu, ale nejsou vlastně špatné. Všechny ekonomické analýzy ovšem uvádějí, že za nízkou dynamikou růstu průmyslové výroby je nedostatek pracovních sil. Je to i není pravda. Český průmysl by potřeboval desetitisíce kvalifikovaných pracovníků, ale kde je vzít? Vnitřní zdroje pracovní síly sice nějaké jsou, ale jsou to lidé nezaměstnaní či dlouhodobě nezaměstnaní anebo lidé, kteří mají sice velkou chuť a motivaci pracovat, ale jsou již v důchodovém věku a tak se zaměstnavatelům vč. státu těžko může vyplatit jejich rekvalifikace.
Ale upřímně, v těchto třech pracovních kategoriích jsou statisíce potenciálních pracovních sil. Je ovšem otázka, kolik z těch dlouhodobě nezaměstnaných lidí má skutečnou chuť do práce. Tito lidé bez chuti do práce jsou v každé společnosti a odhaduje se, že jich bývá např. v sousedním Německu a Rakousku 3 - 4 % z celkového počtu práceschopného obyvatelstva. A ne jinak tomu bude i u nás.
Česká podnikatelská sféra by se měla především zaměřit na rozsáhlé investice do nových, supermoderních výrobních technologií a na robotizaci tam, kde to jde a kde je to možné. Jen tak bude možné uvolnit v průběhu času desítky tisíc, možná statisíce kvalifikovaných pracovníků pro jiná odvětví ekonomiky.
Řekněme si otevřeně, že produktivita práce je někde mezi 40 – 50 % té německé produktivity a po započtení umělého zkreslení kursu koruny a její relace k euru je produktivita v českých výrobních firmách nepochybně nižší než v těch německých firmách nejméně o třetinu. Z toho je potřeba vycházet, a pokud představitelé českého průmyslu či Hospodářské komory hovoří o potřebě dovozu levných pracovních sil z východní Evropy, měli by se trochu držet zpátky.
Česká republika, pokud chce patřit v těch příštích 10 – 15 letech k okruhu nejvyspělejších ekonomik Evropy a tedy i světa, se rozsáhlé modernizaci svých výrobních kapacit nevyhne. Stejně jako se nevyhne tomu, aby dosáhla zreálnění kurzu české koruny k hlavním světovým měnám.