Jen těm zaměstnancům se tato smršť zdánlivě pozitivních zpráv nijak zvlášť neodráží na výplatní pásce. Nejenže se to neprojevuje na výši jejich mzdy tak, jak by si zasloužili, ale hovoří se až o milionu Čechů, kteří si ke svému hlavnímu pracovnímu poměru přibírají ještě další, minimálně jeden úvazek. To aby snáz utáhli domácí rozpočet. Není se proč divit jejich naštvanosti, když se pak dozvídají, jaký plat by měli, kdyby na stejné pozici u stejné společnosti pracovali za hranicemi. Jak se mohou srovnat s tím, že zaměstnanec českého strojírenského podniku průměrně dostane 36 tisíc korun a jeho kolega v Německu si za tutéž práci vydělá v přepočtu 110 tisíc korun měsíčně, že zaměstnanec české chemičky vydělá 24 tisíc měsíčně a jeho německý kolega zhruba pětkrát více? I kdyby jim to někdo »logicky« vysvětlil, pořád uvidí to, že zatímco jejich konto ani po krizi i přes poctivě odvedenou práci nekyne, bohatí naopak bohatnou. Protože nemůžeme očekávat, že ti bohatší bohatí a více prosperující firmy se jen tak rozdělí o své zisky, budou se jim muset zaměstnanci připomenout. Právě nyní, kdy vrcholí kolektivní vyjednávání. V podnicích, kde mají odbory, které už nějakou dobu vedou kampaň Konec levné práce, je tlak na zvyšování mezd účinnější. Vhodná příležitost říct si o to, na co mají právo. Ta druhá přijde v říjnu. Při volbách do Poslanecké sněmovny. To se senioři budou moci nad hlasovacími lístky zamyslet, jak lépe se jim po čtyřech letech vládnutí ČSSD, KDU-ČSL a ANO žije, jak dlouho a pohodlně vychází s každoměsíční penzí, a pracující, o kolik více si jejich rodiny mohou dovolit ze své mzdy v době, kdy ekonomika ožila.