Ta se na rozkaz centrální vlády v Madridu pokusila zabránit Kataláncům v hlasování: zabavovala volební urny, obsazovala volební místnosti, vyklízela s nevybíravou brutalitou ty z nich, které Katalánci v obavách před podobným jednáním den předem obsadili. Celý svět obletěly záběry střetů mezi španělskou policií a katalánskými hasiči, kteří se postavili jako lidské štíty, aby bránili své spoluobčany. Ke střetům docházelo i mezi katalánskou a španělskou policií. Na úterý 3. října byla vyhlášena generální stávka na protest proti policejní brutalitě a na podporu požadavků referenda. Zprávy zatím hovoří o více jak 880 zraněných. Přesto více jak 90 % účastníků nedělního hlasování řeklo jasné „ano“ nezávislosti země.

V české debatě je mezi prvními vytahován argument o „lakomství“ Katalánců, kteří nechtějí doplácet na ty chudší. Nic není dál od pravdy. Katalánská vláda dokonce nabídla, že by převzala jednu třetinu španělského státního dluhu. Byla to politika škrtů, kterou prováděla Lidová strana dnešního premiéra Rajoye, která utvrdila Katalánce v tom, že chtějí samostatnost. Zatímco Madrid sanoval banky, ordinoval obyčejným lidem úsporná opatření: škrty v sociálních systémech, zdravotnictví, penzích atd. V otázce nezávislosti nebo alespoň posílení autonomie nebyla centrální vláda schopna udělat ani jediný vstřícný krok.

Neustále se také vedou debaty o tom, jestli bylo katalánské referendum legální či nikoliv. Tuto debatu v rámci nově vzniklé situace považuji za bezpředmětnou. To, co považuji za podstatné, je zcela nepřiměřená a lidsky a politicky zcela nepřijatelná reakce španělské vlády, která se katalánským voličům prezentovala jakožto násilnická a dala legitimitu katalánským požadavkům. Chápu, že španělská Ústava hovoří jasně, ale zbabělá reakce španělské vlády také. Pokus o násilné udržení národní jednoty povede pouze k definitivnímu nalomení vůle Katalánců být v rámci jednoho státu s někým, kdo se ke svým (stále ještě občanům) nechová spravedlivě a důstojně. 

Je naprosto očividné, že Katalánsko má zcela jiné představy o směřování své oblasti (chcete-li národa). Tyto představy nezmizí pod ranami obušku, ba naopak se tak utuží. Jsem přesvědčena, že Španělsko musí projít razantní změnou tak, aby nedocházelo k násilí a nastoupil zdravý rozum, kterým premiér Španělska očividně neoplývá. Ještě minulý týden jsme totiž věděli, že Španělsko má vnitřní problémy, a nyní již víme, že je vnitřně rozpolcené. Na místě je debata o nové podobě španělské Ústavy.

Na závěr snad jen drobná poznámka k EU a České republice. Evropská komise dokázala říct jen tolik, že věří premiéru Rajoyovi, že by se mělo přejít od konfrontace k dialogu. To ale měla vzkázat španělské vládě před mnoha lety. Navíc se Komise neobtěžovala odsoudit policejní násilí. Česká republika pak prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí vzkázala, že referendum je nelegální (přijala tak pozici Madridu) a lidé by měli dávat při cestě do země pozor. Skutečně velkolepý diplomatický čin, kterým naprosto opovrhuji. EU kritizuje třetí země za porušování práv občanů neustále, a pokud se nedokáže zastat evropských občanů (kterými Katalánci bez pochyb jsou) a bude dále prosazovat politiku dvojího metru, může se jí to krutě vymstít.

Nechci občanskou válku na území EU. Nechci vidět vznik nových separatistických teroristických buněk. Rozhodně nechci, aby španělská vláda v případě vyhlášení nezávislosti Katalánska aplikovala článek 155 španělské Ústavy, který umožňuje Madridu, aby např. převzal vládu v Katalánsku nebo nechal pozavírat katalánské představitele. Toto všechno považuji za nepřijatelné a apeluji na španělskou vládu, aby nenechala ani v jednom bodě dojít situaci tak daleko.