Dovolte mi, abych se krátce vyjádřila k předloženému návrhu poslanců Markéty Pekarové Adamové, Petra Fialy, Mariana Jurečky, Jana Farského a dalších na vydání zákona o státní pomoci při mimořádných opatřeních vyhlášených v souvislosti s epidemií koronaviru, jinak ve zkratce takzvaný odškodňovací zákon. Není sporu o nutnosti a povinnosti státu přiměřeně kompenzovat podnikatelům a firmám dopady protiepidemických opatření. Nakonec, myslím si, jsme se tomu už od jara věnovali a připravili celou řadu programů.
Předkládaný návrh ovšem působí jako pokus o vlamování se do otevřených dveří, když uvážíte, že vláda od příchodu pandemie připravila a spustila širokou plejádu vládních opatření, jejichž společným cílem bylo a je pomoci podnikatelům a firmám vypořádat se s nezbytnými protiepidemickými opatřeními. Z nejvýznamnějších forem pomoci se jedná o kompenzační bonusy, opatření z oblasti daní a pojistného včetně odkladu záloh, programy Antivirus, poskytnuté záruky za úvěry, covidové programy a podobně.
Za loňský rok tak vláda vydala jen na přímou pomoc podnikatelům a firmám, čili vybírám z té celkové částky pomoci ekonomice, která je 283,4 mld. k 31. 12. 2020, vybírám z toho přímou pomoc podnikatelům a firmám 189 mld. korun. Tolik snad jen tvrzení předkladatele o údajné nedostatečnosti vynaložené pomoci.
Vláda se podle mého názoru správně od počátku rozhodla jít v otázce kompenzací pro podnikatele a firmy cestou vládních opatření zacílených na různé segmenty ekonomiky. Jedná se například o programy COVID - Nájemné, COVID - Kultura, COVID - Gastro uzavřené provozovny, COVID - Sport a další. Tato forma podpory je efektivnější, pružnější, umožňuje pomoc lépe zacílit na nejvíce postižené segmenty ekonomiky. A všechny tyto programy se zaměřují v první řadě právě na takzvané fixní náklady, jejichž náhrada je předmětem předkládaného odškodňovacího zákona.
Ten je podle mého názoru, tento předložený odškodňovací zákon, velmi obecný a povrchní. Navrhuje 100 % kompenzací fixních nákladů těm, kterých se týká zákaz podnikatelské činnosti, a 50 % kompenzací těm, kterým musela být podnikatelské činnost omezena. Zcela zde chybí elementární snaha zohlednit, zda smluvní povinnost podnikatele hradit kompenzované náklady vznikla před příchodem pandemie nebo až poté. Zákon by tak skýtal velký potenciál pro zneužití, protože by umožnil účelové uzavírání smluv či navyšování v nich obsažených úhrad právě jen za cílem získat kompenzace.
Obdobě vágním výstřelem do tmy je návrh kompenzovat omezeným provozům fixní náklady právě a jedině ve výši 50 %. Proč právě 50 %? Nelze přece srovnávat omezení kupříkladu restaurace, která směla prodávat nápoje a pokrmy pouze prostřednictvím výdejního okénka, třeba se současnou situací velkých supermarketů a hypermarketů. Ty sice nyní nemohou prodávat doplňkový sortiment v podobě oblečení nebo hraček, nicméně prodej jejich základního sortimentu, tedy potravin, samozřejmě funguje a troufám si tvrdit, že generuje značné zisky.
Jenom pro vaši zajímavost ke konci listopadu byl meziroční nárůst o téměř 35 %. Navrhovaná úprava tak může být nespravedlivá a neúčelná, protože nebere v úvahu příčinnou souvislost mezi mimořádným opatřením a rozsahem újmy vzniklé jejich adresátům. Dále zde zcela absentuje snaha předcházet překrývání a duplicitám podpor již poskytnutých ze strany vlády a té, kterou má tento zákon nově umožnit. Individuální náhrady proto považuji v dané situaci za jednoznačně vhodnější nástroj. Míra následků pandemie je totiž u každého podnikatelského subjektu různá. Najít křehkou rovnováhu mezi jednotlivými segmenty ekonomiky je velice obtížné, nicméně vláda se rozhodla na tuto výzvu nerezignovat a zhostit se jí co nejlépe. Proto jsme zvolili v této bezprecedentní situaci cestu na míru šitých vládních opatření a ne cestu na první pohled jednodušší plošné náhrady zakotvené velmi obecně v zákoně. Naší snahou bylo a je nerezignovat na propojení pomoci se skutečnou situací konkrétních podnikatelů a firem a zároveň minimalizovat riziko neoprávněného vylákání finančních prostředků ze státního rozpočtu.
Návrh dále obsahuje celou řadu podstatných legislativních nedostatků, což může být dáno tím, že se jedná o poněkud horkou jehlou šitý poslanecký návrh. U materiálu předloženého kterýmkoliv z mých vládních kolegů bych trvala alespoň na snaze vyčíslit rozpočtové dopady návrhu zákona. Pouhé konstatování důvodové zprávy, že dopad návrhu zákona na státní rozpočet bude negativní a konkrétní výši lze obtížně predikovat, znamená výsměch jakékoliv snaze Ministerstva financí o zodpovědné plánování výdajů a salda státního rozpočtu, kterého se přitom opozice nezřídka hlasitě dožaduje. Stejně tak není z předlohy jasné, zda by měly být kompenzace vypláceny z rozpočtových kapitol orgánů vyřizujících žádosti o kompenzace, nebo z kapitoly Ministerstva financí, nebo z kapitoly Všeobecná pokladní správa. A v neposlední řadě pak k závažným nedostatkům návrhu patří absence řádného nastavení procesního režimu, kdo a jak by vyřizoval žádosti o poskytnutí státní pomoci podle tohoto zákona. A musím zdůraznit, že takzvaný rozhodující orgán, jak jej definuje předkladatel, nemůže být určen usnesením vlády. Takový postup by totiž byl v rozporu s článkem 79 odst. 1 Ústavy, z něhož vyplývá požadavek, aby působnost správních orgánů byla stanovena jednoznačně zákonem. Vzhledem ke všem těmto závažným nedostatkům předkládaného návrhu nepovažuji ani jako právnička, ani jako ministryně financí za vhodné, aby tento návrh dále pokračoval legislativním procesem.
Děkuji vám za pozornost.
