když jsem se připravovala na dnešní jednání, snažila jsem se programové prohlášení vlády číst s opravdu otevřenou myslí a věnovala mu mimořádnou pečlivost a samozřejmě i značný kus času.
Stejně tak jsem přistupovala k nedávno zveřejněné koaliční smlouvě a před volbami i programům jednotlivých stran.
To, jakým směrem hodlá naši zemi vést nová vláda, je pro mě důležité nejen jako pro matku, babičku, ale pochopitelně i jako političku, která se v předvolebních kláních nesčetněkrát střetávala v diskuzích s představiteli vládní koalice. A v těchto diskuzích jsem se opakovaně musela potýkat s absencí konkrétních plánů svých politických oponentů – zejména aspirantů na pozici ministra financí – kteří o co více ambiciózními a nerealistickými cíli se oháněli, o to dunivější prázdnota se ozývala, když měli popsat, jak na to hodlají prakticky jít.
Dobrá, říkala jsem si. Tak volební programy asi holt konkrétní úspory neuvádí. A kolegové, kteří v předvolebních diskuzích kličkovali jako Messi, to třeba rozbalí po volbách. Pokud k tomu tedy dostanou od voličů příležitost. A vše pak řádně a konkrétně zpracují a předloží. Řekněme, že nejpozději po diskuzi s koaličními partnery. A konkrétní úspory pak vtělí do koaliční smlouvy.
Jenže ani to nestalo. Koaliční smlouva, jak víme, o žádných konkrétních úsporách nehovoří. Naopak přichází s nápady, které znamenají každoroční sekeru nejméně 70 miliard navíc.
Třetím, a zatím největším zklamáním, dalo by říci skoro výsměchem, je právě programové prohlášení vlády. Ano, výsměch. Nezlobte se, ale opravdu nevím, jak jinak mám nazvat tak obecné a nicneříkající fráze, jako jsou, cituji:
„Nalezneme úspory a stanovíme dlouhodobé směřování veřejných financí a v co nejkratší možné době zajistíme rozumné hospodaření státu.“
Nebo
„Naším cílem je, aby rozpočtové úspory nezhoršily situaci občanů, kteří se bez podpory ze strany státu neobejdou.“
Nebo
„Chceme stát, který nežije na dluh.“
Či
„Chceme stát, který je chytrý, efektivní a úsporný.“
Přesně takovýmito termíny na úrovni kapesní příručky politického marketingu se vláda, která se snaží prezentovat jako zachránce veřejných financí, vypořádává se svým hlavním politickým předsevzetím. A takovými frázemi se programové prohlášení jen hemží.
Lhala bych, pokud bych se tvářila překvapeně. Ve skutečnosti se nic jiného čekat nedalo. Skutečnost je taková, že vláda žádné úspory nad rámec toho, jak by postupovala jakákoliv zodpovědná vláda v období po covidu, připravené nemá.
Předložené programové prohlášení vlády nejen že neobsahuje žádná relevantní úsporná opatření, ale dokonce neobsahuje ani žádná konkrétní čísla. Mezi řádky lze maximálně ze zmínky o maastrichtských pravidlech odvodit, že - pravděpodobně do konce volebního období - by deficit neměl být vyšší než 3 % HDP. Nic víc, nic míň.
3 % HDP. Chtěla bych zdůraznit, že se jedná o výrazně pomalejší tempo konsolidace, než které plánovala vláda Andreje Babiše.
Jak se totiž můžete jednoduše přesvědčit v otevřených zdrojích, například fiskálním výhledu Ministerstva financí z listopadu 2022, tak i zcela autonomní vývoj – tedy kdyby vláda nedělala vůbec nic, by na konci roku 2025 vedl k saldu ve výši 2,9 % HDP. A pokud by se skutečně realizovala úsporná opatření, deficit by mohl být pohodlně pod 2,5 %. Vláda Petra Fialy, jehož ODS slibovala před volbami deficit 1,5 %, nyní zcela nepokrytě žádá Poslaneckou sněmovnu o důvěru s plánem na deficit dvakrát vyšším. A ještě se u toho tváří jako zachránce Mléčné dráhy.
A opět. Je to překvapivé? Je to překvapivé od vlády, která jako jeden z prvních kroků udělá to, že navýší počet státních úředníků a zdůvodní to absurdním tvrzením, že to dělá proto, aby počet úředníků mohla v budoucnu snížit? To by snad nevymyslel ani Sir Humphrey.
Od vlády, která se zaklíná rušením daňových výjimek, a zároveň chce zavádět daňové výjimky nové? Jen ve svém programovém prohlášení jich má několik! Naprostý protimluv. Ale papír snese všechno, zdá se.
Může to překvapit od vlády, která si protiřečí už v samotné preambuli svého programového prohlášení, kde odmítá navyšování státního dluhu, a přitom se ve stejném dokumentu o pár stránek níže zavazuje k jednomu jedinému rozpočtovému cíli, a to je snížení deficitu na úroveň 3 % HDP?
To znamená, hrubým odhadem, dobrý 1 bilion dodatečných dluhů za čtyři roky. Tak jak to jde dohromady s deklarovaným odmítáním navyšování dluhu? Buď platí jedno, nebo platí druhé. Slova musí něco znamenat. Dokonce i v programovém prohlášení vlády. Zejména, pokud s ním žádáte o důvěru Poslanecké sněmovny.
Ne, taková vláda moji důvěru opravdu mít nemůže. Protože něco jiného říká a něco jiného reálně dělá. Programové prohlášení je důkazem, že skutek utek. A nejspíš ani nikdy nebyl míněn vážně.
Jak bude vypadat vládnutí v koalici, která se vnitřně neshodne prakticky na ničem, od eura přes názory na zdanění zaměstnanců a živnostníků po platy učitelů, hasičů a policistů? A tak se raději schovává jen za prázdné a obecné fráze? Je možné takové vládě vyslovit důvěru? Vláda, která nemá důvěru v sebe sama, a proto si raději o ničem nic moc nemyslí a hlavně nic moc neříká, si nezaslouží ani důvěru Poslanecké sněmovny.
Česká společnost se v uplynulých zhruba deseti letech významně ekonomicky povznesla. Češi, Moravané a Slezané v průměru dosáhli životní úrovně a standardu, který byl po dlouhá desetiletí výsadou takzvaně bohatších zemí na západ od našich hranic. Naše země byla plná pozitivních očekávání, rostly platy, důchody, stát svým občanům snižoval daně a zaměřoval se na jejich dobrý výběr a boj s daňovými úniky a podvody.
Tato pozitivní očekávání byla důsledkem opuštění úzkoprsé, svým způsobem zbabělé a ekonomicky nefunkční politiky pravicových vlád, představované zejména TOP09 a ODS. Obě strany mají zdá se silně zakořeněnu politiku strašení lidí, brždění ekonomického růstu a zcela kontraproduktivního zhoršování očekávání napříč ekonomikou. A s tím související zhoršování ekonomického obrazu České republiky jako takové.
Stejný rukopis, který si lidé dobře pamatují z období Nečasova kabinetu, dnes volí vláda Petra Fialy.
Česká republika je přitom zemí, která má šesté nejnižší zadlužení v Evropské unii. Naše ratingové hodnocení vysoce převyšuje ostatní země regionu a řadí nás na úroveň Belgie nebo Velké Británie. Jsme ekonomikou, která vykazuje nejnižší nezaměstnanost mezi zeměmi OECD, nejnižší ohrožení chudobou a sociálním vyloučením. Jsme zemí, která se úspěšně poprala s fenoménem daňových úniků a podvodů organizovaných organizovanými zločineckými skupinami. Jsme zemí, která dokončila moderní reformu hazardu a která patří k nejbezpečnějším místům pro život na světě.
Přesto od současné vlády České republiky slyšíme slova o kolapsu naší ekonomiky, o kolapsu financování jejího zdravotnictví, školství, o kolapsu vyplácení důchodů, sociální pomoci a investic do infrastruktury.
Je to velmi nebezpečná rétorika, která poškozuje vnímání České republiky v očích zahraničních investorů a má přímý negativní dopad do spotřeby, poptávky, ale i celkové míry investic v ekonomice.
Je to rétorika, která má jediný cíl. Vytvořit podmínky pro razantní zhoršování životní úrovně státních zaměstnanců, důchodců a sociálně slabých, což jsou skupiny, s nimiž má nejsilnější část vládní koalice odvěký problém. Nůžky, které se ve společnosti tímto rozevřou, ještě zvýší propast mezi těmi vůbec nejbohatšími na straně jedné a všemi ostatními na straně druhé. Tak, jak jsme od naší pravice zvyklí. Nic nového pod sluncem.
Přitom Česká republika má na to být vepředu a patřit k nejúspěšnějším zemím. Ale rozhodně ne s vládou, která místo budování hodlá bořit. S vládou, která chce naši zemi vrátit zpět.
Zpět do doby, kdy stát přihlížel miliardovým daňovým únikům z karuselových podvodů, které zastavilo až kontrolní hlášení. A proto chce kontrolní hlášení takzvaně revidovat, ale výstižnější by spíše bylo „znefunkčnit“.
Zpět do doby, než jsme s aktivní pomocí zástupců podnikatelů vybudovali nejvýznamnější opatření k narovnání podnikatelského prostředí v naší novodobé historii. Mám samozřejmě na mysli elektronickou evidenci tržeb, která byla mimochodem vyhlášena jako druhý nejlepší zákon roku, která nám umožnila snížit DPH, zredukovat počty kontrol ve firmách ze strany finanční správy a získat desítky miliard korun do veřejných rozpočtů.
Zpět do doby, kdy růst mzdy nebo platu byl něčím, co se člověk pomalu bál vyslovit, aby nepřišel o práci.
Vážené kolegyně, Vážení kolegové,
řečeno pokrovou terminologií, vláda svým programovým prohlášením konečně vyložila své karty na stůl. A vidíme, že zatímco celou dobu blafovala nejmíň s královskou postupkou, na stole leží sotva jeden pár sedmiček.
Vyslovit důvěru vládě, která má jedinou skutečnou starost, a sice držet jakýmkoliv způsobem pohromadě, a proto raději skutečnou práci ani neslibuje, v žádném případě nemohu.
Naše země teď víc než kdy jindy potřebuje zcela konkrétní vize. Ne floskule zakrývající bezprecedentní názorovou rozkročenost koaličních stran.
Programové prohlášení vlády nepřináší ani naději na stabilitu, ani perspektivu růstu.
Ne, Česko si nemůže dovolit přešlapovat na místě. Musíme se posouvat dopředu a aktivně a rozhodně řešit problémy a výzvy.
Nic z toho podle mého názoru tato vláda pětikoalice naší zemi a jejím občanům nenabízí.
Proto jí v dnešním hlasování nemohu vyslovit důvěru.
Děkuji za pozornost.
