Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Dámy a pánové, troufám si tvrdit, že tu mezi námi není nikdo, kdo by pochyboval o nutnosti a povinnosti státu přiměřeně kompenzovat podnikatelům a firmám dopady protiepidemických opatření.
Hned po zajištění veřejného zdraví je totiž ekonomika tím druhým nejdůležitějším tématem, které v souvislosti s pandemií musíme řešit. A zároveň jsou to oblasti vzájemně provázané, protože není možné mít fungující zdravotnictví, pokud jsou ekonomika a veřejné finance v rozvalu. Takže tady si myslím, že se určitě shodneme.
Dovolte mi proto, abych se vyjádřila k předloženému poslaneckému návrhu na vydání tzv. odškodňovacího zákona. Zákona, který ve světle toho, že vláda od příchodu pandemie uvolnila jen na přímé pomoci už více než 200 miliard korun, už na první pohled působí trochu jako pokus o vlamování se do otevřených dveří. Zatímco vládní programy, připomenu například kompenzační bonus, Antivirus, ošetřovné, COVID - Nájemné, COVID - Gastro - Uzavřené provozovny velmi efektivně a pružně reagují na aktuální vývoj situace na aktivity Evropské unie v této oblasti nebo na možnosti státního rozpočtu, poslanecký návrh odškodňovacího zákona neřeší ani tak základní věc jako je jakékoliv vyčíslení dopadů na státní rozpočet.
Cituji z předloženého materiálu. Dopad návrhu zákona na státní rozpočet bude negativní a konkrétní výši lze obtížně predikovat. To je, myslím si, velmi příznačná ukázka toho, jak je tento návrh dotažený a jak bere v potaz celkový dopad na naši ekonomiku a vše, co se od ní odvíjí. Odškodňovací zákon navrhuje plošnou náhradu fixních nákladů firem. Domnívám se, že současný model individuálních náhrad je ale ne mnohem udržitelnějším, ale hlavně vhodnějším nástrojem pomoci. A dovolím si vysvětlit proč.
Míra následků pandemie je přeci u každého podnikatelského subjektu jiná a najít křehkou rovnováhu mezi jednotlivými segmenty ekonomiky je velmi obtížné, ale vláda se rozhodla na tuto výzvu nerezignovat a naopak se jí zhostit co nejlépe. Právě proto jsme zvolili v této bezprecedentní situaci cestu na míru šitých vládních opatření a ne cestu na první pohled jednodušší plošné náhrady zakotvené velmi obecně v zákoně. A nehodláme rezignovat na propojení pomoci se skutečnou situací konkrétních podnikatelů a firem. Nehodláme rezignovat na minimalizaci rizika neoprávněného vylákání finančních prostředků ze státního rozpočtu. To všechno musíme vzít v potaz.
Navrhovaná úprava nebere v úvahu příčinnou souvislost mezi mimořádným opatřením a rozsahem vzniklé újmy. To by přitom měla být základní podmínka pro pravidla pro poskytování státní pomoci z veřejných rozpočtů. Pomoc by tak nebyla spravedlivá a nebyla v mnohých případech ani účelná, a to je něco, s čím já rozhodně jako ministryně financí nemohu souhlasit.
Návrh dále obsahuje řadu podstatných legislativních nedostatků. Tak například, není z něj vůbec jasné, zda by měly být kompenzace vypláceny z rozpočtových kapitol orgánů vyřizujících žádosti o kompenzace nebo z kapitoly Ministerstva financí nebo z kapitoly Všeobecná pokladní správa. Nebo dále. Návrh vůbec nezohledňuje, zda u toho kterého podnikatele už došlo ke kompenzaci jiným způsobem. Ano, zcela zde chybí snaha předcházet překrývání a duplicitám podpor již poskytnutých s těmi, které by poskytnuty být podle odškodňovacího zákona měly. To pět představuje riziko neúčelného vynakládání prostředků státního rozpočtu.
Předloha navrhuje sto procent kompenzací fixních nákladů těm, kterých se týká zákaz podnikatelské činnosti, a padesát procent kompenzací těm, kterým musela být podnikatelská činnost omezena. Zcela zde chybí elementární snaha zohlednit, zda smluvní povinnost podnikatele hradit kompenzované náklady vzniká před příchodem pandemie, nebo až poté. Zákon by tak i zde skýtal velký potenciál pro zneužití, protože by umožnil účelové uzavírání smluv či navyšování v nich obsažených úhrad, a to právě jen za účelem získání příslušné kompenzace.
Obdobně vážným výstřelem do tmy je návrh kompenzovat omezeným provozům fixní náklady právě a jedině ve výši padesát procent. Proč padesát procent? Nelze přece srovnávat omezení kupříkladu restaurace, která směla prodávat nápoje a pokrmy pouze prostřednictvím výdejního okénka, třeba se současnou situací velkých supermarketů a hypermarketů. Ty sice nyní nemohou prodávat doplňkový sortiment v podobě oblečení nebo hraček, nicméně prodej jejich základního sortimentu, tedy potravin, samozřejmě funguje a troufám si tvrdit, že generuje značné zisky.
Další zajímavostí je, že nárok na kompenzaci by vznikal tam, kdo má status podnikatele v dané době, přičemž už nijak nepožaduje, aby se jednalo o osobu s jakoukoliv, byť minimální podnikatelskou historií z dob před vypuknutím mimořádné situace. Opět by tedy nic nebránilo účelovému zahajování podnikatelské činnosti v oborech, které byly postiženy zákazem či omezením. Přestože určujícím kritériem pro vyměřování finanční pomoci mají být fixní náklady, z návrhu nelze přesně vyčíst, na základě jakých kritérií by se tyto fixní náklady měly stanovit.
Navrhovaná úhrada fixních nákladů, souvisejících zejména s nájmem provozovny podnikatele, je přitom konstruována jako prakticky bezbřehá. Již sama definice fixních nákladů je nejen velmi široká co do druhů nákladů, které by měly být hrazeny, ale současně neobsahuje ani celkový maximální strop tohoto hrazení. A nepožaduje ani to, aby například smluvní povinnost podnikatele tyto náklady hradit, byla založena ještě před vznikem mimořádné situace. A opět, z návrhů vůbec explicitně neplyne, že uvedené fixní náklady musely vzniknout v příčinné souvislosti s provozováním podnikatelské činnosti.
Dovolte mi tedy, prosím, i malou sondu do detailů. Ustanovení § 2 odstavec 3 mezi fixní náklady řadí také náklady na půjčky a leasingy, přičemž není jasné, zda se jedná o splátky půjček, které jsou splatné v době trvání mimořádných opatření, nebo jen související náklady, tedy úroky a další poplatky. Stejně tak není ze znění návrhu zřejmé, jak budou fixní náklady žadatelem vyčísleny, když období, za které dojde ke vzniku fixních nákladů nebude korespondovat s obdobím, po které bude platit mimořádné opatření, tedy zda vznikne nárok pouze na úhradu poměrné části fixního nákladu.
Zákon také neřeší, jaký účetní doklad bude oprávněná osoba předkládat. Není jasné ani to, zda by se případná pomoc vztahovala i na nově sjednané úvěry poté, co zákon nabude účinnosti. Návrh mezi fixní náklady řadí náklady na elektřinu, vodu, topení a čištění a hygienická opatření. Neřeší ovšem, zda se těmito fixními náklady rozumí náklady skutečné nebo zálohy na tyto platby. Pokud by mělo jít o náklady skutečné, ty jsou obvykle známy s určitým zpožděním po skončení zúčtovacího období. To ovšem nekoresponduje s lhůtou pro podání žádosti a povinnosti při jejich podání přiložit i seznam fixních nákladů.
Navíc bude velmi problematické stanovit, jaká část těchto výdajů se vztahuje k době, kdy platila mimořádná opatření. Pokud by fixními náklady měly být zálohy na platby za uvedené dodávky, pak je třeba upozornit, že zálohy se obvykle stanoví ve výši, která se odvíjí od skutečné spotřeby v předchozím období. Je ale zcela nepochybné, že v případě zákazu provozování nebo omezení podnikatelské činnosti bude spotřeba elektřiny nebo vody v provozech dotčených takovým opatřením mnohem nižší než v předchozím období, kdy probíhala bez omezení. A kompenzace fixních nákladů by se tedy poskytovala v neodůvodněném rozsahu.
Vážení kolegové, myslím si, že je opravdu zřejmé, že se jedná o poněkud horkou jehlou šitý poslanecký návrh. A vzhledem k těmto velmi závažným nedostatkům předkládaného návrhu nepovažuji ani jako právnička, ani jako ministryně financí za vhodné, aby tento návrh mohl pokračovat dále legislativním procesem. Děkuji vám za pozornost.
