Řešení je přitom jednoduché. Jak Josef Dobeš, tak Ladislav Bátora by měli opustit své posty. K tomu bychom ale potřebovali silného premiéra. Pokud se v českém jazyce ustálil díky Jaroslavu Haškovi pojem „švejkování“, odhaduji, že se v budoucnu bude díky neschopnosti Petra Nečase říkat v souvislosti s politikou, že se u nás „nečasuje“.
Josef Dobeš se navíc v případě Ladislava Bátory chová doslova jako princezna Koloběžka (nechci použít přirovnání k chytré Horákyni, neb se přídavné jméno v názvu knihy k panu ministrovi vůbec nehodí). Omluvil se za něj, neomluvil se za něj, distancoval se od něj, nedistancoval se od něj. Nejdřív totiž podle Dobeše Bátora vlastně vůbec nic špatného neřekl, pak se za něj omluvil a později se od něj dokonce distancoval. Přesto jej však stále jakožto šéfa personálního útvaru ministerstva zaměstnává a pravděpodobně také štědře odměňuje, jak je jeho zvykem (viz. jeho notorický známe statisícové odměny blízkým spolupracovníkům).
Ministr Dobeš se nechal dokonce v jednom z rozhovorů slyšet, jak skvělou práci pan Bátora na ministerstvu odvádí a prý by to mohl i kvantifikovat. Prosím, pane ministře, kvantifikujte. Ukažte svým kritikům i veřejnosti, jaký je pan Bátora kabrňák... Dobešovy slova chvály mě nutí parafrázovat citát z jedné české komedie o slunci, senu atd.: "Tak to je náš Láďa...ten opraví všechno, pračku, ledničku...vopravdu kádr, rozumíš...ten už byl dvakrát v novinách!" No kdyby jen dvakrát, pane ministře...
Na závěr nezbývá než dodat - Josef Dobeš by měl Ladislava Bátoru chytit za ruku a společně by měli opustit brány ministerstva školství. Děkujeme (za totální rozvrácení rezortu školství), odejděte... Dřív, než uděláte oba ještě více škody. A pokud s sebou vezmete i celou vládu, vůbec nic se nestane. Naopak. Svou příležitost jste totiž už pronečasovali.