Vážený pane místopředsedo, mrzí mě, že se tady musím ještě před tím, než začnu hovořit o nouzovém stavu, vrátit k tomu, co tady zaznělo z úst místopředsedy Poslanecké sněmovny pana Filipa. Zmiňoval tady nějaký příběh z roku 2001, kdy on šel vysvětlovat před Ústavní soud nějaký postup, který v roce 2001 proběhl v Poslanecké sněmovně. Já vyzývám vaším prostřednictvím pana Filipa, aby se omluvil občanským demokratům, protože je zcela bezprecedentním způsobem nařkl, že nějak tady manipulovali, revokovali usnesení. Není to pravda. Já jsem si dohledala tu kauzu, dohledala jsem si nález Ústavního soudu. Jedná se o nález Ústavního soudu pod číslem 476 a dohledala jsem si i hlasování. Pan Filip ani nebyl přítomen v sále, když tato revokace, a pozor, z úst pana Bohuslava Sobotky, nikoli od členů ODS, tady byla navržena. Takže vyzývám pana místopředsedu Filipa, aby se omluvil občanským demokratům a aby tak učinil na mikrofon.

Pro vás, kolegyně a kolegové, abychom se do budoucna vyvarovali toho, že budeme říkat - a můžeme vznášet námitku a nemůžeme vznášet námitku, já vám z toho nálezu Ústavního soudu přečtu tu podstatnou část a prosím, abyste si možná to steno z toho, co vám teď přečtu, každý vzal, dal si do šuplíčku v Poslanecké sněmovně, tak abychom se tady už nikdy příště nemuseli dohadovat, co je lege artis a co není. Je to takto popsáno v článku IV nálezu Ústavního soudu:

Postup v zákonodárném procesu upravený zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, zákon č. 90/1995 Sb., není sice vybudován na zásadě neomylnosti zákonodárců, nicméně z různých teoreticky možných variant mechanismů opakovaného hlasování a důvodů pro ně současně platný zákon určuje podmínky pro ně tak, že vyhrazuje každému poslanci právo, aby při hlasování nebo bezprostředně po něm, tedy poté, co předsedající schůze předepsaným způsobem vyhlásil výsledek hlasování a ohlásil, že návrh byl přijat - je to ten § 76 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb. - vznesl námitku buď proti průběhu hlasování nebo proti jeho výsledku, de facto odst. 5.

A jen tehdy, je-li takto uplatněná námitka plénem Poslanecké sněmovny přijata, lze bez revokace předchozího hlasování hlasování opakovat nikoli však se k návrhu zákona novým projednáním vrátit. Nález Ústavního soudu pokračuje další větou. Opakované hlasování, lhostejno, zda o pozměňovacím návrhu nebo usnesení, jímž se s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je tak limitováno dvěma podmínkami; totiž bezprostředně vznesenou námitkou poslance a kladným rozhodnutím Poslanecké sněmovny o ní, a nad to pro jejich povahu lze je vztáhnout toliko k vadám, omylům při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, nikoli však k meritu projednávaného návrhu věcné nesprávnosti. K jejich odstranění jsou totiž ústavně určeny jiné mechanismy. Článek 47 odst. 2, článek 47 odst. 1 a 3, článek 50 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

Dámy a pánové. Děkuji za pozornost. Omlouvám se, že jsem vás zdržela od té rozpravy, která se týká nouzového stavu, ale považovala jsem za důležité, abychom si to tady řekli, abychom podle tohoto nálezu i v budoucnosti pokračovali, a hlavně, aby tady nezneužíval ten, kdo tady řídí schůzi Poslanecké sněmovny svého práva tak, že tady bude napadat zcela bezprecedentním způsobem Občanskou demokratickou stranu a bude nám tady lhát, že bylo něco nějak, a přitom vás tady nyní přesvědčuji a dokazuji, že to bylo zcela jinak. Tak.

Nyní tedy k nouzovému stavu. Dámy a pánové. Všichni mí předřečníci už tady hovořili o chaosu vládních opatření, kterým čelíme. Asi pro každého z nás je to takové deja vu, které jsme prožívali i v průběhu jarních měsíců, tehdy ovšem to bylo bohužel s daleko menšími riziky než dnes a také s menšími počty obětí a nakažených. Pokud jsme tehdy měli pocit, že jsme v koncích, tak to byla pouze malá fantazie, která nám nedovolila představit si ještě horší situaci, ve které jsme nyní.

Bohužel vláda si z této zkušenosti toho mnoho neodnesla. Poté, co si přičetla veškerý úspěch za zvládnutí první vlny pandemie koronaviru, byť to byli hlavně lidé, kteří díky své disciplinovanosti, solidaritě a schopnosti postarat se o sebe měli na tom zvládnutí ty největší zásluhy. Bohužel vláda pak v těch letních měsících jakoby usnula a rozhodla se, že nás nechá znovu překvapit.

Když jsem na konci června, možná to byl začátek července, byla v duelu v Partii s panem ministrem vnitra Hamáčkem, diskutovali jsme tam tu otázku. Prosila jsem tehdy pana ministra, ať po vzoru Německa zajistí rychlejší testování, rychlejší trasování a hlavně, aby to testování bylo zdarma. A v ideálním případě, aby výsledky byly známy do 24 hodin, v ideálním případě by to bylo do 12. Ale i těch 24 by bylo mnohem lepší než těch 48, co platí stále. A bohužel každý z vás má kolem sebe řadu přátel, lidí, kteří si tím prošli. A věříte jim v tom, že se jim třeba někdo ozve až po 10 dnech. Pak si tedy kladete otázky, k čemu jsou chytré roušky, chytré karantény, když někomu esemeska, že se hypoteticky mohl potkat s někým, kdo je Covid-pozitivní, tak se s ním potkal před pěti dny. A řada lidí mě informovala o tom, že jim to pípne tehdy, když byli doma, vůbec s nikým se nepotkali a nevylezli z bytu. Takže to jsou všechno věci, které se měly v těch letních měsících vychytat. Mrzí mě, že se to nestalo. Neobviňuji z toho pouze pana premiéra, myslím si, že každý z nás, kdo je v nějaké manažerské pozici, tak ví, že musí spoléhat na svůj tým. A bohužel, pane premiére, ten váš tým příliš spolehlivý nebyl, protože i z těch různých rozhodování, chaotických rozhodování, diskusí mezi vámi, popírání stanoviska jednoho ministra druhým ministrem, tak to vše vyvolalo v občanech oprávněnou obavu i revoltu, že některá opatření prostě dodržovat nebudou, protože ani vy jste nebyli schopni se na tom, co se dodržovat má, v jedné vládě shodnout.

Moje slova ale nejsou slova generála po bitvě. Před druhou vlnou pandemie jsme byli všichni mnohokrát varováni odborníky, nejenom jimi. Není to jenom v té politické rovině, je to i v té odborné rovině. Vláda se mohla připravit na nejhorší scénář, a ne se alibisticky schovávat za přání veřejnosti. Podívejme se do Německa na jejich přístup a učme se. Odpovědná vláda vnímá rizika, která jsou skrytá i která mohou přijít. A tak mělo tedy dojít k podrobné analýze toho, co jsme zjara podcenili. Měli jsme se inspirovat zeměmi, které na tom byly podstatně hůř tehdy, ne už dnes, ale tehdy, než jsme na tom byli my. Nic z toho se nestalo, a dnes už víme, že tento nešťastný postup vlády byl částečně způsobený tím, že jsme si tady zažívali dvoje volby, volby do krajů a volby do Senátu. A obavy z toho, že by možná voliči nevolili tak, jak ukazoval nějaký průzkum, tak se s těmi opatřeními otálelo.

Já třeba jsem roušku nosila celé léto v MHD a musím říci, že i já jsem čelila různým útokům, nadávkám za to, jestli já jsem Covid-pozitiv nebo proč tu roušku vlastně mám. A tohle považuji za velmi slabý článek v té komunikaci, protože mám za to, že i řada lidí z vlády České republiky by měla jít příkladem, právě tím příkladem, že oni se budou chovat tak, jak říkají, že se máme chovat my a nebudeme se s odstupem času dozvídat, kdo se s kým kde v noci scházel nebo kam kdo odjel a jestli měl roušku nebo ne. Já jsem se nikdy proti rouškám nestavěla, snažila jsem se přistupovat k celé té pandemii vždy i jako starostka Prahy 2 zodpovědně, protože i v zájmu mém jako političky bylo, abychom zůstali jako úřad fungovat co nejdéle, což se nám podařilo, daří a díky za to všem kolegům.

Vážené kolegyně, vážení kolegové. Jako odpovědná opozice dnes nemůžeme vaší žádosti o prodloužení nouzového stavu nevyjít vstříc ani přesto, že výkon, který v současnosti předvádíte, je snad ještě tragičtější než tomu bylo na jaře. Stačí zmínit neustávající změť opět protichůdných prohlášení, změny v opatřeních v řádu hodin, nepřehledné seznamy výjimek ze zákazů, kdy někteří kolegové jako Dominik Feri dělá vládě tlumočníka, aby to bylo pro lidi srozumitelné, další četné absurdity, které postrádají logiku, či vrcholné číslo - turbulentní výměny ve vedení Ministerstva zdravotnictví. V situaci, v níž jsme, to ovšem musíme s občany nějak přetrpět, protože politickou krizi si zkrátka nemůžeme jako Česká republika dovolit. Nemáme tedy na výběr i přes to, že nám tedy dnes nezbývá, než nouzový stav prodloužit. A chceme diskutovat o jeho délce. K tomu se bude vyjadřovat a navrhovat usnesení pan místopředseda ODS Martin Kupka.

Pochopte nás, že ani v tuto chvíli nemůžeme k některým krokům, které platí a které by měly platit dál, mlčet, nikoli však proto, že bychom vás chtěli kritizovat za každou cenu, to v žádném případě, ale proto, že zkrátka vámi zavedená opatření mají a budou mít konkrétní dopady na každodenní životy našich lidí, na jejich životní úroveň, na úroveň vzdělání, veřejného zdraví, vztahů mezi lidmi, nejen proto, že se na nás lidé se svými problémy obracejí, myslím si, že na každého z nás se obracejí různé skupiny. A i třeba my komunální politici, kteří jsme těm lidem blíž a máme i na starosti některé resorty, tak se s vámi můžeme podělit o některé věci z praxe, které by možná mohly fungovat líp.

Z tohoto důvodu, pane premiére, pane ministře školství, bych si vám dovolila nastínit dva obrovské problémy, které my v tuto chvíli vnímáme jako komunální politici a které tedy doufám a prosím a apeluji na vládu, aby v následujících týdnech upravila. Jedině tak nebudou napáchány zbytečné chyby na budoucnost našich dětí a úrovni vzdělání naší společnosti. Jako komunální politička, která má na Praze 2 na starosti oblast školství, bych chtěla z tohoto místa vyzvat vládu a zejména ministry zdravotnictví a školství - škoda, že pan ministr zdravotnictví neposlouchá... - aby přehodnotili plošná opatření zavedená ve školách. A mám na vás dva konkrétní apely.

První se týká, pane ministře školství, žáků prvních a druhých tříd základních škol. Rozumím tomu, že není v současné době možné, aby do škol chodily všechny děti. Bez diskuse. Rizika jsou velká. Kapacity škol a hlavně i učitelů jsou omezené. Opačný stav, který zažíváme, tedy plošné uzavírání škol pro všechny, je ovšem druhým extrémem. A distanční výuka pro tak malé děti, tedy žáky prvních a druhých ročníků, které navíc strávily v lavicích pouze několik málo hodin, je prakticky nemožná. Mluvím i o druhácích z toho důvodu, že vlastně oni chodili v loňském školním roce do školy prakticky pár měsíců, než se škola zavřela. A řada z nich se nenaučila základní dovednosti, které té generaci jiné, kterou možná tady zastupuji já, takzvané Husákovy děti, tak které jsme uměli buďto předtím, než jsme do první třídy přišli, anebo rozhodně po ukončení první třídy. Jsem přesvědčena, že dobu, kterou tyto děti stráví doma, jen stěží doženou a budou mít do budoucna problém, že si neosvojí dostatečné vyučovací návyky, což sebou přirozeně nese i hlubší celospolečenský problém - ten vzdělanostní.

Domnívám se, z vlastní zkušenosti i naší městské části Praha dvě dobře vím, že školy, a máte na to opravdu moje slovo, pokud budete chtít, zprostředkuji vám schůzku s těmi řediteli, tak naše školy zcela jistě stoprocentně ochotně zajistí vhodné hygienické podmínky tak, aby se co nejvíce zamezilo šíření viru. Děti by mohly nosit roušky, nebo by mohlo docházet k dělení tříd na menší skupinky. Ty školy, tak jak je stavěli naši předci, jsou obrovské. Dokonce některé jsou pronajímány částečně i pro střední školy, které jsou zavřené, a tam tedy za jejich otevření v tuto chvíli nehoruji. Já horuji za otevření za otevření alespoň tříd prvních a druhých. A dostanu se k tomu druhému. Prosím tedy, pojďme se zkusit zamyslet nad možnostmi, jak dostat naše nejmenší zpátky do škol. Zda by například, pane ministře, pane premiére, nebylo možné u těchto dětí zavést plošné testování, jako je to plánováno u seniorů. Zmeškaný čas v přímém kontaktu s učitelem se bude jen velice těžko dohánět. A obávám se, že v některých případech to bude prakticky nemožné.

Můj druhý apel se týká žáků devátých tříd. Hovořím o tom opakovaně. Na základě prezenční výuky ve školách během posledních šesti týdnů je jasné, že distanční vzdělávání během druhé poloviny minulého školního roku ještě o něco více rozevřelo pomyslné nůžky mezi znalostmi žáků ve třídě. Pro deváťáky je to ale naprosto klíčové, aby právě oni měli možnost se řádně připravit na přijímací zkoušky na střední školy. A na nás je, vytvořit jim takové prostředí, ve kterém by to bylo možné. Vzhledem k tomu, že druhé stupně zůstanou - a to je snad už i jasné a řečené - že po druhém listopadu budou uzavřené druhé stupně, nedovolíme tím uspět určitému počtu dětí, které by za běžných okolností ten potenciál měly, pokud se nad tím, jak je dostat v nějakých skupinkách do školy, tak vlastně vyřešilo by to tento problém.

Chtěla bych proto vládu vyzvat, aby od 2. listopadu, pane ministře, pane premiére, byly minimálně pro žáky devátých tříd prezenčně povoleny konzultační hodiny. Tyto hodiny by mohly probíhat v malých skupinkách o několika málo osobách a týkaly by se pouze klíčových předmětů, ze kterých budou dělat přijímací zkoušky, tedy matematiky, češtiny, případně cizího jazyka. Pokud by tyto skupinky tvořily řekněme děti po pěti šesti plus příslušný učitel, tak by se rozhodně v těch velkých školních budovách vytvořilo bezpečné prostředí na to, aby se nešířila u těchto dětí nákaza. A my bychom měli jistotu, že naše děti - deváťáci - budou skutečně dobře připraveni na přestup na střední školu a nebudou se jejich rodiče děsit toho, že neuspějí, nebo že budou mít hned od prváku na střední škole problémy.

Jsem si realisticky dobře vědoma, že se nacházíme ve stavu, kdy se bez restrikcí a omezení bohužel zkrátka neobejdeme a kdy prodloužení nouzového stavu je zoufalým krokem nás všech, nikdo si to nepřejeme. Chtěla bych ovšem závěrem vyzvat, aby konečně došlo na to, že kroky vlády budou promyšlené, nebudou na nás politiky, ale hlavně i na občany České republiky působit nahodile a budou činěny co nejšetrněji. A říká se, važme všechna ta rozhodnutí na lékárnických vahách. Myslím si, že to podobenství je velmi přesné.

Bohužel tak tomu dosud nebylo, ale stále ještě lze zachránit alespoň něco. A právě oblast školství je jednou z těch oblastí, kde lze systém uspořádat tak, abychom si ušetřili ještě větší problémy v budoucnosti.

Vážený pane premiére, pane ministře, kolegyně, kolegové, děkuji vám za pozornost a chtěla bych poprosit v nějaké závěrečné řeči pana ministra školství, případně zdravotnictví, jestli by mohl říct, co si on o tom mém návrhu myslí a jestli by něco takového bylo reálné.

Děkuji za pozornost.