Doba se změnila. Na obyčejný lid musí být přísnost, řekli si zákonodárci, často vedeni státními úředníky, a přišel nový zákon o obcích, který obce hodně sešněroval. A nejen to. Stát začal plíživě do obcí a měst pronikat přes státní správu, kterou pro něj dělají, a podřídil je státnímu dozoru, který obce začal ničit.  

S tím přišla byrokratická zátěž a stát čím dál víc do samosprávy obcí a měst mluví a mluvit se snaží. Jenže Ústava České republiky v článku 8 zaručuje samosprávu územních samosprávných celků. To znamená, že zaručuje, že si samospráva bude moci sama rozhodovat po svém. Ne podle diktátu státu.Územní samospráva v celé Evropě je totiž chápána jako prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech.

Dnes aby se zastupitelé báli zvednout pro cokoli ruku - aby nebyli kriminalizováni, nebo aby u soudu neskončilo jejich město či obec – žalovány státem. Ano, to u nás stát může. Obec zažalovat. Zkrátka stát si osobuje právo obcím a městům diktovat, jak by měla nejlépe rozhodovat, jak by taky rozhodovat neměla, ministerstva jim dávají „doporučení“, která jsou de facto příkazem.

To vše ještě více umožňuje zdánlivě dobrý, úsporný a efektivní model – samospráva i stát pod jednou střechou. A odtud pramení stovky problémů, protože nic horšího se nemohlo stát. Občané (a někdy ani policie, soudy, úřady….) dodnes nevnímají, a ani nemohou vnímat, co je to samospráva a co je to státní správa (protože vše je v jednom úřadě a často obojí agendu vykonávají stejní úředníci), neodlišují, čemu může a čemu nemůže velet starosta nebo primátor (typicky stavební úřad), a co naopak mohou samostatně rozhodovat obce a města svými orgány.

Navíc odpovědnost za výkon samosprávy i státní správy daným úřadem a orgány obcí a měst nese jen a jen samospráva, ze které si stát udělal „zaměstnance“ pro všechno. Tím, jak je pod jednou střechou státní správa a samospráva, si stát osobuje právo zatěžovat obce a města byrokracií. A přetížená samospráva, než by zkoumala, zda to a to dělat musí (protože jde o státní správu), a to a to by dělat neměla (protože jde o samosprávu), raději dělá poslušně všechno. Ale dělat by to neměla, a co víc, neměla by tu jednu střechu ani chtít.  Zkrátika by stát měla z radnic "vyprovodit". Ne z úřadu jako místa, ale právně. Aby nebyli jedno IČ.   

Stát by měl mít vlastní úřady (stavební, životní prostředí a další), obdobně jako má úřady práce, a na radnicích by měla být a rozhodovat jen samospráva zaručena Ústavou. Volají po tom mnozí právníci už léta, volá po tom samospráva sama. Jenže stát neslyší. Jak by taky slyšel, když obce jsou pro něj „levná pracovní síla“. A to by mělo skončit. Samospráva by měla být samosprávou, stát by jí do jejích věcí neměl mluvit, a sám si řešit svou agendu mimo obce. Jinak bude právo na samosprávu zakotvené v Ústavě jen bezobsažnou proklamací.

A Ústava by přece jen neměla být trhací kalendář.