Cílem současné strategie naší země v této oblasti je umístit co nejvíce dětí, které z různých důvodů nemohou žít ve svých původních rodinách a byly umístěny do dětských domovů, do pěstounské péče. Ta by měla lépe než ústavní péče naplňovat individuální potřeby dítěte.

Má to samozřejmě také své otazníky, například nelze jednoduše plánovat, že zrušíme všechny dětské domovy neboť, jak mi pracovníci v této oblasti patrně potvrdí, je řada dětí, které prostě do pěstounské péče umístit nelze (např. z pohledu různých kombinovaných závažných zdravotních postižení či psychických poruch apod.). Ale to nebylo předmětem mé schůzky s jednou z pěstounek.

Ta se na mne obrátila s prosbou o pomoc při řešení problém,u týkajícího se možnosti setkávání dvou sourozenců, kteří byli umístěni u různých pěstounů. Šlo o poměrně složitější příběh, který tady i z důvodu zachování soukromí všech zainteresovaných nechci podrobněji popisovat, ale spíše mi tento případ potvrdil, že je potřeba každý nový systém průběžně vyhodnocovat a optimalizovat jeho nastavení tak, aby ve svém důsledku skutečně naplňoval původní účel.

Stejně tak důležité jako je získávání potřebného počtu pěstounů a důsledné prověřování jejich způsobilosti ve všech ohledech, je neméně důležité s nimi průběžně pracovat a zpětnou vazbu z této praxe přenášet do mechanismů, nastavujících pravidla ve všech oblastech výkonu tohoto povolání/poslání. Každý, kdo má ochotu dělat to s jediným cílem těmto dětem pomoci, má můj velký obdiv a respekt.

Proto jsem již před koncem roku poděkoval pěstounům v našem kraji alespoň osobním dopisem, a také proto jsem se setkal i s jednou z nich, abychom krom jiného i díky získaným informacím z její praxe mohli spolu se souvisejícími organizacemi přemýšlet o některých úpravách systému v praxi a vytvářet co nejlepší podmínky pro pěstouny i děti.