Zeman tímto navazuje na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, který v roce 1925 uctil památku Jana Husa k výročí 510 let od jeho upálení. Tehdy byl vyvěšen u příležitosti uznání dne Husovy smrti státním svátkem.
To vyvolalo poprask v Československu i v zahraničí. Z Prahy ještě téže
noci na protest odjel papežský nuncius a diplomatická roztržka se Svatým
stolcem se řešila mnoho let. Vatikánu totiž vadily oslavy Jana Husa,
kterého vnímala katolická církev jako kacíře.....
Vatikán dával najevo svojí bezmeznou
nenávist vůči Čechům od dob, kdy husité halasně požadovali
dalekosáhlou reformu církve. Jan Hus byl upálen za „kacířské
myšlenky“ a český národ byl opět dlouhá staletí pevně
spojen s papežstvím. Toto odvěké nepřátelství Vatikánu vůči
Čechům se projevilo i na tom, že Vatikán pomohl rozbít
Československo roku 1938.
Edvard Beneš se na sklonku První světové války snažil urovnat a zároveň
navázat nové vztahy s Vatikánem. Nové diplomatické styky byly obnoveny
po světové válce. Československá republika, která byla mladá, silná a
plně demokratická, chtěla navázat srdečné vztahy s Vatikánem. Katolická
církev toto volání nevyslyšela. Místo toho, aby s Československem
navázala srdečné diplomatické vztahy, začala mladičké Československé
republice diktovat jeden požadavek za druhým. Katolická církev začala
útočit na češství a národní hrdost skrzeva své nesplnitelné a ponižující
požadavky. Například roku 1925 začala Československá republika
připravovat národní oslavu, českého hrdiny, Jana Husa. Vatikán požadoval
zrušit tyto oslavy, protože i nadále byl Jan Hus pro katolicismus
nepřítelem. Vatikán tyto oslavy bral jako urážku Vatikánu.
Když
československá vláda nevyslyšela jeho požadavkům, Vatikán přikázal
českým a potažmo i slovenským katolíkům zahájit protestní kampaň. Čeští a
slovenští katolící uposlechli rozkaz, vydaný Vatikánem. Katolické tisky
psaly články proti československé vládě a proti českému hrdinovi
Husovi. Tato kampaň, vedená proti československé vládě Vatikánem, záhy
získala na důležitosti jak politické, tak i celospolečenské. Naštěstí
Vatikán prohrál. Československá vláda navzdory Vatikánu uskutečnila
oslavy Jana Husa. Vatikán tuto porážku neuznal a nařídil papežskému
nunciovi v Praze, aby opustil československé hlavní město. Stalo se tak
roku 1925. Téhož roku byly přerušeny diplomatické vztahy mezi
Československem a Vatikánem.
I přes to, že Vatikán v této době
cítil velikou nenávist vůči Československu, československá vláda se
snažila o narovnání diplomatických vztahů. Mladičká Československá
republika odpustila katolické církvi spojení s Habsburky a jejich
třísetletou porobu národa českého. Vatikán i přes fakt, že
československá vláda stála o přátelství, podnikal pomocí českých a
slovenských katolíků agitační činnost vůči československé vládě.
Československo,
které se právem obávalo hrozby nacistického Německa, požadovalo
těsnější spolupráci se Sovětským svazem, který zaručoval určitou
bezpečnost. Tuto spolupráci odmítal jak církevní stát, tak i
českoslovenští katolíci. Vatikán i s pomocí československých katolíků
obvinil Československou republiku, že „je v Evropě agentem bolševismu“.
Vatikán,
který nikdy nebyl apolitický, vyvíjel na československou vládu silný
politický tlak, aby odstoupila od spojenectví se Sovětským svazem. De
facto Vatikán začal agresivně vydírat československou vládu. Vyhrožoval
tím stylem, že pokud Československo neodstoupí od spojenectví se
Sovětským svazem, tak bude podporovat katolické Slováky, ze kterých se
tenkrát stávali separatisté. Vatikán podporoval separatistické hnutí
Slováků, které razantně požadovalo samostatný Slovenský stát, kde bude
společnost jednotně vystavená na katolických principech.
Vatikán
si časem začal uvědomovat, že nikdy nebude mít Československo pod svojí
politickou mocí. A tak začal pracovat na rozbití Československa i s
pomocí francouzské katolické autority, které v této zemi, na příkaz
Vatikánu pracovali na mezinárodním autoritářství po celé Evropě. Jejich
konečným cílem byla společnost, striktně dodržující katolické principy a
antibolševismus.
Vatikán nejenže spolupracoval s francouzskými
ortodoxními katolíky, kteří měli silné zastoupení v tamní vládě, ale i s
jejich rakouskými a polskými „kolegy“. V konečném důsledku i s Adolfem
Hitlerem. Tito všichni usilovali o rozbití mladičkého Československa,
které ekonomicky prosperovalo.
Roku 1935 agresivně Vatikán opět
vystoupil proti Československu. Tohoto roku Vatikán a francoužští
katolíci, kteří byli zastoupeni ve francouzské vládě, rozpoutali na
území Československa mohutnou demonstraci proti naší vládě. Toto byla
otevřená agrese Vatikánu vůči Československu a jeho obyvatelům, kteří
uznávali Jana Husa.
Nutno říci, že sociální demokraté společně s
komunisty chránili svobodu československých občanů před ortodoxními
katolíky. To komunisté a část sociálních demokratů bojovali proti
slovenským katolickým separatistům.
Vatikán si začal uvědomovat,
že těsnější spolupráce s katolickým knězem Andrejem Hlinkou, který
halasně požadoval autonomii Slovenska, nemusí být špatná. Ovšem Andrej
Hlinka požadoval jen autonomii Slovenska, nikoliv odtržení Slovenska od
republiky, tak jak si přál Vatikán. Vatikán byl rozhodnutý zničit
Československo za každou cenu. Stůj co stůj.
Po Hlinkově smrti
roku 1938 se do popředí dostal Jozef Tiso, který stanul v čele Hlinkovy
slovenské ľudové strany. Vatikán si uvědomil, že Jozef Tiso je muž,
který už tak dost okleštěné Československo ještě více zdecimuje. Vatikán
rychle uznal jeho služby a Tiso se stal monsignorem. Jozef Tiso jako
premiér ihned požadoval nezávislost. Přesně tak, jak to požadoval
Vatikán a Hitler.
Jozef Tiso udržoval těsné vztahy s Třetí říší a
s Vatikánem. Neustále jezdil na jednání s Hitlerem a s Ribentropem.
Nový papež Pius XII byl ochoten spolupracovat s Třetí říší a s Hitlerem.
Ribentrop, Hitler a Tiso jednali s novým papežem. Vatikán byl s
největší pravděpodobností ochotný naplno spolupracovat s Německem...
Petr Cvalín, člen okresního výboru KSČM v Domažlicích