Volební program
Pane doktore, přeji hezký den a děkuji za Vaše předchozí odpovědi. Včera mě zaujal rozbor volebních programů od pana Valenčíka a také poměrně ostrý článek v PL o vystoupení Ilony Švihlíkové. Oba se shodují v názoru, že všechny strany slibují velmi podobné věci, ale nejdou na dřeň - to by musely přiznat, že jsme v podstatě kolonií Západu a velké firmy nás vysávají, a poté nutně předložit odvážné plány, jak toto řešit, jak chránit naše vlastnictví, v podstatě by musely mít "koule" na to, abychom tento stav změnili, a to zase znamená útok na nepředstavitelně silné struktury současného kapitalizmu. Ani KSČM se příliš říznout do hnisavé rány nechce, chápu, že hnis by byl tak smrdutý, že bychom mohli zkolabovat. Ale jak já to vidím, jiná cesta není. Je nebezpečná, ale srozumitelně ji vysvětlovat by stálo za to. Podle mě nemá KSČM co ztratit. Buď to udělá, a uvidí se, jakou podporu dostane, nebo to neudělá a bude mít svých 10% - nevalných, ale jistých. Zdravím Pavla
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Na téma, které nastolujete, milá paní Pavlo, doutná v řadách skutečné levice stále ostřejší spor napříč Evropou i okolním světem. Mně osobně jsou stanoviska Ilony i Radima blízká - a víme to o sobě navzájem. Ví to i každý, kdo aspoň zčásti zná má vlastní veřejná vystoupení. Narážíme však hlavně na dvě velká nedorozumění. Prvé tkví v zavádějící představě, že otevírat se sluší jen to, co se dá "prosadit už tady a teď" - kdežto cokoli jiného jakoby zavánělo avanturismem. Jenže říkat celou pravdu o tom, kam směřuje kapitalismus na druhý globální pokus, se přece vůbec nerovná šíleným pokusům "hnát lidi na barikády". Jinak, než si to leckdo zjednodušuje, je to i o poměru mezi objektivními podmínkami zásadní změny - a jejím "subjektivním faktorem", řečeno slovníkem politologické teorie. Žádná čínská zeď totiž nedělí ani ty dva. Podmínky pro skutečnou změnu se samotíží dnešního vývoje neurodí ani náhodou. Vzniknou naopak jen tehdy a v míře, v níž se skutečná, systémová opozice vloží už do střetu o to, co je "na pořadu tady a teď". Jinak to skončí čekárnou na Godota - a kapitalismus bude vesele degenerovat dál a dál. Až k sociální polarizaci, která překročí všechny meze - a vyústí v humanitární kalamity i autoritářské, ne-li totalitní novotvary.
Na podporu toho, po čem voláte, vyznívají i signály z poslední doby. Levice,
schoulená na pasivním, zakřiknutém dvorečku, dostala například ve Francii na
frak nevídanou měrou a hned dvakrát i ve volbách. Tím víc tu zabodoval Jean-Luc
Mélenchon, což je bývalý ministr za socialistickou stranu a svým prvotním krédem
dokonce trockista - do prezidentských voleb však vyrazil s radikálně levicovým
programem. Podobně jako Jeremy Corbyn, který se sám veřejně profiluje jako
marxista - a právě to mělo Labour Party podle všech "umírněných"
chytrolínů vyhnat až kamsi za humna "velké politiky". Právě Corbyna
však podpořila hlavně plebejská mládež - a pod madam Mayovou se kymácí křeslo.
Mélenchon ani Corbyn nejsou z řad tamních komunistických stran. Že jejich
bezpohlavní kníkání uvolní prostor populistické pravici, se vědělo už dávno.
Teď je však jako na dlani i ještě vážnější varování.- tam, kde se levice, která
má radikální krédo v názvu, honí za povrchními i druhořadými tématy, ji z
reálné politiky vytlačí i konkurence zleva.
