První téma se plně prosadilo teprve v posledních měsících. Samotný vznik tohoto kvazistátního útvaru zastřešujícího krutost a sektářské násilí spadal prakticky do posledních týdnů před summitem. Zatímco na neformální večeři ministrů zahraničí, která pro nás byla hlavním polem pro důkladnější strategickou diskusi, se oba problémy probíraly zhruba půl na půl, na obdobné večeři nejvyšších představitelů Aliance se debata týkala vzniku tzv. islámského státu a hrozeb z něj plynoucích ze 70 až 80 procent.
To může být pro někoho překvapivé; jisté je, že nejen "hybridní" válka na Ukrajině, ale také situace v Iráku a Sýrii představuje nový, nečekaný a vysoce rizikový fenomén.
V případě konfliktu na východní Ukrajině je hlavní zvláštností nejen skutečnost, že tato "podivná válka" je vedena netradičními způsoby – kombinace vojenských a nevojenských metod, vojáci bez označení příslušnosti, ostřelování těžkými zbraněmi ze sousední země, blesková překročení hranice s raketomety a dělostřelectvem a vzápětí návraty zpět, ruské bezpilotní průzkumné letouny ve službách separatistů. Akce v terénu jsou kombinované s kybernetickou ofenzívou a rozsáhlým mediálním působením.
To, co ale činí rusko-ukrajinský konflikt zvlášť odlišným, je především skutečnost, kdo ho vede: Rusko, člen Rady bezpečnosti, regionální mocnost se silnou armádou, s mohutným jaderným arzenálem – tedy země s výlučným mezinárodním postavením. Mimořádná vážnost celé situace je dána především tím, že Rusko bylo celá léta součástí – a po studené válce i nějaký čas garantem – vytváření bezpečnostní architektury Evropy. Dnes tuto architekturu, jejímiž základními principy je mírové řešení sporů a respektování svrchovanosti a územní celistvosti sousedů, fakticky ničí.
Opatření přijatá na summitu i přesto nejsou namířena primárně proti Rusku. Jde především o ujištění spojenců na východní hranici NATO o platnosti obranného závazku Aliance a schopnosti mu prakticky dostát.
Výjimečnost problému na severu Iráku a v Sýrii tkví v něčem úplně odlišném. Okolnosti jeho vzniku jsou ovšem neméně unikátní. Proč se tzv. islámský stát stal stěžejním tématem večeře hlav států a šéfů vlád na summitu NATO? Účastníci si zřejmě uvědomili, že i zde stojíme tváří tvář něčemu dosud nevídanému.
Poprvé v historii jsme svědky velmi rychlé transformace teroristické skupiny do podoby státu. Jak řekl americký prezident Barack Obama, nebezpečí je tak obrovské, že již nemůže být zveličeno. Nejen že čelíme terorismu, který je sofistikovanější a bezohlednější než kdykoli předtím. Zásadní změna spočívá v tom, že zatímco al-Kajdá byla v Afghánistánu hostem nebo parazitem Tálibánu, tady naopak teroristická skupina ovládla území a získala parametry státu – disponuje mimořádnými zdroji z prodeje ropy, loupeží majetku a organizování únosů.
Má dobře vyzbrojenou armádu – mimo jiné proto, že se v kasárnách v Mosulu vybavila zbraňemi rozprchlé irácké armády. Pokud by tato síla v budoucnu dokázala konsolidovat a motivovat 20 miliónů sunnitů v regionu, vznikl by obrovský problém i pro nás.
Působení těchto bojovníků se neomezuje pouze na obsazená území; ambice je daleko širší. Hnutí otevřeně prohlašuje, že jeho cílem je Evropa.
Řadu evropských vlád děsí skutečnost, že stovky jejich vlastních občanů vybavených schengenskými pasy odjíždějí bojovat v řadách džihádistů. A ještě horší bude, až se vrátí zpět, nábožensky zradikalizovaní i bojově zocelení, a jako hrdinové budou inspirovat následovníky ve svých komunitách a připravovat teroristické útoky na našem území.
Není divu, že v oné večerní debatě nejvyšších představitelů členských států NATO někteří opakovaně prohlašovali, že tento problém vnímají jako největší hrozbu současné Evropě. Proto panovala na summitu tak široká shoda, že právě zde a nyní potřebujeme promyšlenou strategii a začít jednat.
Navíc je zřejmé, že zápas s touto hrozbou nebude čistě vojenský a není pouze záležitostí organizace, jakou je NATO. Zásadní role zde musí patřit domácím zpravodajským službám, policii a justici.
V samotném regionu nemůže rodící se protiteroristická koalice postupovat osamoceně. Jak zdůraznil americký prezident, je třeba hledat partnery (např. Kurdové či umírněné státy jako Jordánsko), je nutné vytvářet regionální aliance. Tato bitva se nedá vybojovat rychle a krátce. Představy o rychlé demokratizaci autoritativních režimů arabského světa berou dnes za své. Ukazuje se, že v prostředí zemí, jako je Libye, Sýrie a Irák, bude nesmírně obtížné vytvořit jakýkoli trvalejší politický a občanský řád, se kterým by se jeho obyvatelé dlouhodobě identifikovali a který by garantoval určitou stabilitu. Bude to nesmírně obtížně a zdlouhavé. Evropa se bude muset naučit s tímto úkolem žít a budovat sousedství podle principů, které je třeba ještě domyslet.
Prezident Zeman na summitu řekl jasně, že obě výzvy jsou závažné a naléhavé, jejich podstata je však rozdílná. Dodávám, že stejně tak se liší přístupy a nástroje k jejich řešení.
Rozdílná je i naléhavost jejich vnímání mezi spojenci, jež je dána geografickou vzdáleností a historickou zkušeností s tou či onou oblastí. Aliance přesto musí být schopna řešit obě krize souběžně.
Rozhodnutí summitu ve Walesu pro tato řešení představují potřebný základ. A Česká republika při jejich naplňování nemůže stát stranou.
Právo 12.9.2014
