Evropa, pokud nebude fungovat jako určitý celek, těžko zvládne finanční svět, který jako by se urval z řetězu a může nás dovést k další krizi. To, co Unie v průběhu krize udělala, mnoho lidí nepotěšilo, protože v Evropě je už 26 miliónů nezaměstnaných. Určitě se rozšířil pocit, že EU není vybavena na to, aby zvládla podobnou situaci. Kdo skutečně ztrácí, jsou občané. Pokud by lidé evropské instituce poslali do pekel, jak kdosi napsal, tak se jim nemůže nikdo moc divit. Volby by se ale měly využít k tomu, aby se vyjasnilo, co v Evropě nechceme a co ano. Jsem rád, že se to přes tragicky nízkou volební účast podařilo aspoň u nás.

Za sociální demokracii i její europoslance mohu konstatovat, že nechceme Evropu, v níž budou hrát rozhodující roli ratingy, v níž bude růst nerovnost a koncentrace moci v rukách úzké elity, která je bez kontroly. Říkáme, že žijeme v demokracii, ale víme, že její úroveň je různá a že volby samotné nejsou garancí. Příklad Ukrajiny ukazuje, co by mohlo potkat také nás, selžou-li politické elity: pod rouškou demokracie vládnou oligarchové a objeví se extrémní názory, protože Evropa nebyla schopná chovat se férově vůči lidem.

Francouzský ekonom Thomas Piketty se v knize Kapitál v 21. století zabývá sociální nerovností a varuje, že kapitál se chová tak, že výnos z něj roste rychleji a je spolehlivější než výnos z vlastního podnikání, takže se prosazuje spíš rentiérství. Ukazuje, že jestli s tím nic neuděláme, nerovnost se prohloubí, což bude mít politické důsledky. Piketty proto chce znovu vrátit nepopulární pojem politické ekonomie. A nesouhlasí s tím, že ekonomie je jen čistou vědou. Profesor teorie práva Jiří Přibáň na toto téma řekl, že EU se stala depolitizovanou pouští expertního rozumu.

Již jsem naznačil souvislost Evropských voleb s ukrajinskou krizí. Sešlo se to tak, že o stejném víkendu proběhly vedle eurovoleb i prezidentské volby na Ukrajině. Jejich pravděpodobný vítěz, pan Porošenko, není mužem bez minulosti. Přesto, anebo možná právě proto, se mu může podařit stabilizace situace v zemi, zvlášť když sesazení minulého prezidenta Janukoviče nesplňovalo ústavní podmínky. Jedny volby ale nejsou dlouhodobým řešením. Pokud by se do konce roku konaly i volby parlamentní, pomohlo by to významně posunout situaci v zemi. Když se podíváte na úroveň parlamentního života na Ukrajině, tak najdete řadu svérázů. Mám například na mysli samozřejmost, s níž jeden poslanec hlasuje za pět dalších. I to by bylo vhodné změnit.

Evropa by měla přemýšlet, co ve své východní politice dělala v uplynulých letech a co z toho pro sebe vyvodí. Připadá mi, že jsme si neuvědomili velikost problému, před kterým stojíme, a Rusko do toho vpadlo. Nijak nám nevadilo, že ukrajinská společnost je svým způsobem fungování na hony vzdálená tomu, co bychom měli chtít od parlamentní demokracie respektující základní pravidla. Tvářili jsme se, že to nevidíme, a klidně jsme spustili projekty asociačních dohod, protože věříme, že se tím v zemi situace nějak vyčistí. Představy, že provedou liberální reformy, které fakticky způsobí zvýšení nerovnosti a upevnění oligarchických struktur, to bychom přece neměli přijmout. To rozhodující se musí nicméně odehrát na Ukrajině samotné. Určitě existuje způsob, jímž tam můžeme být pozitivně činní. Ale musíme si dávat velký pozor: neměli bychom nikomu dávat do ruky hotové peníze, ale pohlídat si, aby pomoc došla těm, jimž je určena.

Zároveň nesmíme vzdávat svoje úsilí o evropeizaci Ruska. Dlouhodobě jsem přesvědčen, že obrat k Číně není pro Rusko šťastný. Jak uvádí Zbygniew Brzezinski, Evropa je pro Rusko pokušení, kterému nakonec podlehne, protože pro něj není lepší alternativa, chce-li se pozvednout.

Doufejme, že po volbách do Evropského parlamentu i prezidentských volbách na Ukrajině, budeme svědky postupné stabilizace situace v Evropě i na východ od ní.