Dámy a pánové!
Možná měl Ben Kingsley pravdu, když řekl, že jedině příběh nám pomůže vyjádřit to, co je příliš těžké vyslovit a příliš složité popsat. Proto bych vám rád vyprávěl krátký příběh. Je to příběh, který byl nalezen v deníku vězně z Osvětimi. Vzpomíná v něm na dobu osvobození tohoto vyhlazovacího tábora. V jedné části deníku zmiňuje větu, kterou mu posledního dne řekl důstojník SS: „Nezáleží na tom, co zítra napíšeš nebo řekneš, stejně ti nikdo neuvěří.“
Myslím, že ten esesák měl pravdu. Mohl by někdo skutečně uvěřit, co se stalo v Osvětimi, Treblince, Chelmnu a mnoha dalších místech? Mohl by někdo někdy uvěřit, že se Evropa stala místem, kde se staly ty nejhorší zločiny, které člověk na člověku může spáchat?
Jednou jsem se zeptal českého spisovatele Arnošta Lustiga: „Proč stále dokola píšete knihy s týmiž motivy?“ A jeho odpověď byla: „Nemůžu s tím nic dělat, nedokážu přestat. Protože mám pořád pocit, že nejsem schopný vyjádřit to, co bych vyjádřit chtěl. Takže neustále kroužím kolem a nemůžu se dostat k jádru.“ Měl pravdu. Podstata těchto hrůz nám proklouzává mezi prsty a my ji nedokážeme uchopit.
Mám jistou teorii. Snad jsme opravdu potřebovali tolik let, abychom byli schopni začít o šoa přemýšlet. Utvrdil jsem se v tomto přesvědčení, když jsem si přečetl Yehudu Bauera. Je mi moc líto, že tento muž tu dnes s námi není. Pomohl mi uvěřit, že lidé, o nichž jsme si všichni mysleli, že dokázali popsat pravdu, jako Hannah Arendt, Sigmund Baumann a další, to možná nedokázali zcela. Proto jsem pevně přesvědčen, že přehodnocovat holokaust je nutné, dokonce i dnes, desítky let po Osvětimi. I proto jsem nesmírně rád, že nám bylo umožněno tady v Praze uspořádat fórum „Let my people live.“ A jsem hrdý na to, že žiji v zemi, která podle posledních průzkumů vykazuje nejnižší úroveň antisemitských nálad v Evropě. Přeji si, aby Praha zůstala místem, kde se na šoa vzpomíná, kde se o něm hovoří a kde se kriticky vyhodnocuje.
Jsem hluboce přesvědčen, že šoa není jen historie. Odkaz šoa je stále všudypřítomný. Nenechme se mýlit, holokaust není za námi. Stále na nás dopadá jako popel obětí z plynových komor. Vím, že můžete namítnout: Žijeme přece v Evropě – mírumilovné, svobodné, demokratické, integrované a respektující lidská práva. Přesto si tím nejsem tak jist.
Není to Evropa, kde se přesně před dvaceti lety odehrál masakr ve Srebrenici? A kde se před třiadvaceti lety, v roce 1992, most Pašy Sokoloviče, který proslavila světoznámá kniha Ivo Andriče, stal místem jednoho z největších krveprolití bosenské války, kdy byly tisíce Bosňanů sestřeleny z mostu do řeky, která teče pod ním? Můžete namítnout, že to byly otřesné skutky, přesto však v rozsahu, který není s Osvětimí srovnatelný. Moje odpověď je, že na tom nezáleží, dokud zlo, které způsobilo jak Osvětim, tak Srebrenici – a tím je nenávist proti jiné rase, etniku, národnosti, náboženství nebo jakékoli jiné odlišnosti – je stále přítomno. A mohl bych zde zmínit i další místa na světě, která se po Osvětimi stala dějištěm genocidy, v poslední době například Irák nebo Sýrii.
Můžete argumentovat tím, že dnes jsme zde, v pokojné Praze, v klidném, příjemném městě. Ale je tomu skutečně tak? Dokonce i dnes potkávám v ulicích Prahy Židy, kteří mi říkají, že mají strach. Možná to není překvapivé po tom, co se odehrálo v Paříži jen před několika málo týdny. Ale nenechme se zmýlit: tato nenávist se nemusí obracet jen proti Židům. Může se stejně tak obrátit proti Muslimům, Romům, Zoroastrianům, cizincům, gayům nebo postiženým. Připomeňme si, že Osvětim se týkala i některých z těchto skupin. V Evropě jsou v pohybu síly, které se snaží stavět na strachu z „těch druhých,“ síly, které rozdmýchávají nenávist. Proto jsem spolu s mým oblíbeným českým filozofem Janem Blahoslavem Kozákem přesvědčen, že bez ustání musíme tuto nenávist ze svých srdcí vyhazovat vidlemi jako hnůj.
Dámy a pánové, děkuji Vám.
