Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já jsem se skutečně hlásil o slovo v závěrečné fázi toho předchozího projednávání Pařížské dohody. Měl jsem v úmyslu ještě komentovat tu předcházející diskusi, ale dá se říct, že dneska stojíme úplně v jiném prostředí a jiné konstelaci a tak mi dovolte, abych se teď v podstatě už vyjadřoval k tomu, co je nového.
Především je asi nové to, že skutečně jsme už v závěrečné etapě debaty o tomto zákonu. To, že je tato etapa už závěrečná, se mi zdá proto, že se ukazuje přesvědčení vládní koalice tuto dohodu ratifikovat, tuto dohodu schválit. Také tomu nasvědčuje to, jak vlastně byla zařazena na program. Obvykle jsme se zprávami a dohodami zabývali ve čtvrtek po skončení písemných interpelací v tom dvouhodinovém čase mezi 11.00 a 13.00 hodin, tady na to máme vlastně teď celý budoucí čas až do nekonečna, protože pánové si schválili prodloužení jednání přes 19.00 i 21.00 s tím, že o těchto dohodách je možné hlasovat vlastně v kteroukoli dobu. Ale neobávejte se, přátelé, můj projev není tak dlouhý, abych se tento čas pokusil vyčerpat. To v žádném případě ani možné z logické podstaty věci není.
Zastánci Pařížské dohody, a pan ministr mj. také, uvádějí v médiích, že hlasování o návrhu Pařížské dohody o tomto zákoně, kterým budeme ratifikovat Pařížskou dohodu, brání poslanci ODS, že se vlastně jedná o sněmovní obstrukci. Tady se chci proti tomuto důsledně ohradit. Není tomu tak. Podíváte-li se na záznamy o našich vystoupeních ve stenografických záznamech Sněmovny, tak vidíte, že to množství přihlášených poslanců je vyrovnané. Vystupují jak ti, kteří Pařížskou dohodu zpochybňují, kteří se snaží ukázat její vady, upozornit na její určitou míru škodlivosti pro českou ekonomiku, a také vystupují i její příznivci a také vystupují i komunisté, kteří přisuzují to všechno negativnímu vlivu kapitalismu, se kterým se snaží skoncovat, jak ukázali jejich přátelé o minulém víkendu v Hamburku.
V našich vystoupeních ve Sněmovně nezaznělo nic, co by nebylo v přímé souvislosti s dopady Pařížské dohody. Uvádíme také důvody, které zpochybňují dogma o tom, že se jedná o globální oteplení, které je způsobeno činností lidí za posledních 2,5 století. Nemůže nám tedy nikdo vyčítat, že bychom bránili hlasování o ratifikaci Pařížské dohody. Koalice má dostatečný počet hlasů, aby si mohla prohlasovat takový způsob projednání, který by spěl k tomu závěru co nejdříve. Nakonec to máme již od konce roku 2015, tedy dá se říct, rok a půl, na stole a zatím jsme to projednávali pouze několikrát.
Je třeba především říci, že se stále jedná o první čtení, kterému bude následovat čtení druhé v nějakém blízkém čase, že tedy to zkrácené mediální uvažování a ty dotazy, kterým jsme často vystavováni, jak tedy to dnešní hlasování dopadne a zdali dnes bude či nebude Pařížská dohoda schválena, jsou liché, protože dnes o závěrečném hlasování nemůže být ani řeči. My budeme jednak tedy muset hlasovat na závěr diskuse o návrhu, který jsem předložil, na přerušení projednávání do doby, než nám vláda předloží analýzu dopadu na českou ekonomiku a na ústavní pořádek, a v případě, že k přerušení dojde, tak budeme muset počkat, až vláda odvede svou práci, kterou si myslím, že by odvést měla, a zatím ji neodvedla, a pak, pokud koaličními hlasy nebude tento návrh přijat, tak bude hlasováno o tom, kterým výborům bude tato dohoda přidělena a také i v jakém termínu, tak výbory budou muset učinit. Organizační výbor přidělil projednání této dohody výboru zahraničnímu, já navrhuji v tuto chvíli a pokusím se nezapomenout na závěr projevu svůj návrh zopakovat, aby se tímto zákonem, tedy návrhem, ale on to vlastně zákon je, říkám tedy správně, že to je zákon, kterým se ratifikuje Pařížská dohoda, zabýval i výbor pro životní prostředí. Mohlo by se nám zdát, dámy a pánové, že téma globálního oteplování, neboli, jak se nyní říká klimatické změny, je nějakou novou věcí, která tady je od nějak začátku 70. let, tedy nějakých 30, 40 let, ale není tomu tak. Obavy ze změn klimatu, diskuse o něm ať už na půdě vědy, či diskuse laické už tady byly dávno.
Dovolil bych si uvést citaci z článku neprávem zapomenutého českého meteorologa dr. Josefa Frejlacha, rodáka z jihočeského Bošilce, který žil v letech 1867 až 1898 a který zveřejnil v roce 1893 v časopise Muzea království českého.
Doktor Frejlach tam píše toto: Jest věru odvážlivo, chtí-li dnešní meteorologové pro tuto dobu v dějinách Země nesmírně nepatrnou, konstatovati proměnu klimatu. Při tom všem přečasto se dospělo k náhledům úplně protivným. Zdá se to až psychologickou hádankou. Jak mohli při jedné a téže zemi mužové vážní, ryzí vědci, dokazovati skutečnou změnu podnebí, kdežto druzí, neméně ctihodní, tvrdili pravý opak toho. V čem spočívají příčiny těchto nesrovnalostí? Hlavně z různosti a nespolehlivosti metod, jakými se ke společnému cíli postupovalo. Meteorologové se v největší části hlásí k názoru, že se podnebí naší země v době historické trvale v jednom určitém směru nezměnilo. Změny, jež konstatovány na (nesrozumitelné) meteorologických podobají se kyvům kyvadla, jehož normální klidovou polohu vůbec ani způsob porušení jejího zvláště neznáme. Starobylé zprávy o různých zjevech termických je třeba čísti s největší opatrností. Spisovatelé velmi často přepínají, líčíce věc jim poněkud neobyčejnou jako extrém. Počet zástupců teorie o vlivu lesů na srážky je značný. Avšak nikoli neznačný je i počet odpůrců. Konečnému rozluštění otázky o kontinuelní změně klimatu v době historické jsme ještě velmi daleci. Tušíme, ano soudíme obdobně, že se klima naší planety znenáhla v určitém smyslu mění, avšak změna tato děje se v epochách příliš dlouhých, než abychom ji mohli svými nástroji v krátké době meteorologických pozorování zachytiti. K vědeckému rozlišení problémů se nám dosud nedostává pozitivního základu meteorologických dat. Klimatické změny, jež se dály v různých dobách geologických a zvláště v diluviu, dějí se i v době přítomné. Avšak jejich amplituda jest příliš rozsáhlá, než aby jevily v nepatrné době historické hlubší vliv na naši oběžnici. Proto nemohly být historickou klimatologií zřetelně registrovány.
Tady je třeba říci, že Josef Frejlach poprvé použil ve svém článku v české literatuře termín historická klimatologie. I současná doba přináší rozdílné názory na současnou klimatickou změnu. Podstata celé debaty nestojí na tom, zda dochází ke změně klimatu, protože to nikdo nezpochybňuje. Od počátku existence naší planety se klima mění a spolu s ním se mění jeden z ukazatelů stavu klimatu, jímž je průměrná globální teplota. Podle podporovatelů Pařížské dohody se zdá, že existuje pouze jeden a jenom jeden důvod, proč k té změně klimatu dochází. Důvod je to nezpochybňovaný a nezpochybnitelný. Tedy vlastně dogma, že důvodem změny klimatu je člověk, rozumí se tedy lidstvo, hlavně obyvatelé tzv. vyspělých zemí, kteří svými aktivitami, zejména tím, že vyrábějí a spotřebovávají energii, tuto klimatickou změnu způsobují. Je to jejich velká vina, za kterou musí zaplatit.
Existují však i odlišné vědecké názory, které zpochybňují teorii o tom, že klimatickou změnu způsobuje vysoká koncentrace oxidu uhličitého a dalších tzv. suchých skleníkových plynů. Docent Jan Pokorný z třeboňského ENKI k tomu uvádí: Změnu klimatu působí odlesnění a odvodňování krajiny, nikoli zvýšení koncentrace oxidu uhličitého a dalších tzv. suchých skleníkových plynů. Klimatická změna se projevuje zvětšujícími se výkyvy teplot, prodlužováním doby bez dešťových srážek s epizodami přívalových dešťů, náhlými změnami teplot, trvalým vysycháním krajiny, snižováním průtoku v řekách, letním vysycháním drobných toků. V četných oblastech v České republice drasticky klesá hladina podzemní vody. Suchem trpí dnes na 40 % kontinentu a každým rokem následkem desertifikace ubývá na 100 tis. kilometrů čtverečních zemědělské půdy. Zavlažování nemá dlouhého trvání, jeho účinek není významný, zavlažované půdy se totiž zasolují.
Víme, že všechny předchozí civilizace vyschly. Současný stav jedné z prvních velkých civilizací v Mezopotámii máme možnost vidět denně v televizi. Je to Sýrie, tedy meziříčí řek Eufratu a Tigridu. Civilizace vysychají kvůli špatnému hospodaření s půdou a vodou, nikoli následkem zvýšené koncentrace skleníkových plynů. Ta se v historické minulosti jaksi nekonala. Historické civilizace nespalovaly masivně fosilní paliva, přesto vyschly.
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu má omezit emise CO 2 po roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol a zastavit nebo alespoň zbrzdit globální oteplování, které se hodnotí jako růst průměrné světové teploty. Pařížská dohoda, kterou máme ratifikovat, míří na špatný cíl. To, co nazýváme klimatickou změnou, není způsobeno zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Letos opět zmrzly za květu meruňky a broskve, jinde zmrzly kvetoucí borůvky, každoročně zaznamenáváme místní mrazové rekordy a ve stejném měsíci rekordně vysoké teploty. Je to tím, že likvidujeme základní klimatický systém Země, a tím je vegetace a voda, která vyrovnává teplotní rozdíly v prostoru a čase.
Za řídícího činitele globální změny klimatu považuje integrovaný mezinárodní panel pro klimatickou změnu koncentraci CO 2 a CA 4 , tedy oxidu uhlíku a metanu v atmosféře. A opomíjí vodu. Přestože je množství vodní páry v atmosféře o jeden až dva řády vyšší než je koncentrace oxidu uhličitého, 390 částic na milion. A o několik řádu vyšší než koncentrace metanu, 1,8 částic na milion. V případě vody o teplotě 21° C je to 22 400 částic na milion. V případě vzduchu nasyceného vodní párou o teplotě 40° C to je již 62 000 částic na milion. Obsah CO 2 a CA 4 je relativně stabilní a o několik řádů nižší než obsah vodní páry. Zde se podle mého názoru vědci dopouštějí podvodu a klamou veřejnost, která si je platí za hledání pravdy. Popírají úlohu vodní páry a vody obecně a poutají pozornost na tzv. suché skleníkové plyny, jejichž chování se popisuje snáze nežli chování vody v jejích třech skupenstvích. Efekt oxidu uhličitého na klima je zanedbatelný ve srovnání s efektem vody a vodní páry, přičemž člověk mění svým hospodařením množství vodní páry v atmosféře a dynamiku jejích přeměn stejně tak jako - a to přiznejme - mění i objem a koncentraci oxidů uhlíku a metanu.
Závěrem: Člověk utváří klima hospodaření s vodou a vegetací na velkých plochách, určuje tak distribuci sluneční energie a místní klima. Navrhovaná Pařížská dohoda odvádí pozornost od skutečných příčin změny klimatu a ztráty zemědělské produkce. Navíc, úzké zaměření na snižování produkce oxidu uhličitého z fosilních paliv a jejich náhrada biopalivy má negativní vliv na klima. Likvidují se lesy pro lesní štěpku, degraduje se půda opakovaným pěstováním řepky a kukuřice. Rozsáhlá pole jsou pak většinu času bez vegetace, takže se zvyšuje povrchová teplota a zrychluje vysychání krajiny. Podceňuje se úloha lesa v klimatu.
Ministerstvo životního prostředí razí tezi, že les na horách nemá podstatnou hydrologickou funkci a nechává ho vědomě uschnout, jako je tomu na Šumavě. Mluvčí Národního parku Šumava prohlašuje, že suchý les vypaří méně vody než les živý, takže zabraňuje suchu. Někteří občané berou tento nesmysl vážně a kácí stromy s tím, že odebírají vodu zemědělským plodinám. Věda se zaměřuje na vázání suchých skleníkových plynů a pomíjí přímou funkci vody a vegetace v klimatu. Rozporuplné názory na úlohu vody a vegetace se projevují i při tvorbě koncepce ochrany před následky sucha pro území České republiky. Vegetace prý plýtvá vodou, rybníky vypařují příliš mnoho vody, mokřady nemohou zadržet vodu, protože už jsou jí nasycené. Tedy, musíme říci, že pokud nekriticky rámcovou Pařížskou dohodu schválíme, čekají nás ještě větší absurdity. Vysoké zdanění používání fosilních paliv a nedostatek energie, zejména v zimě, kdy přichází necelá desetina sluneční energie ve srovnání s vegetační sezónou.
Chceme-li příklad, můžeme se obrátit k začátku letošního roku, kdy na začátku ledna mrzlo, nesvítilo sluníčko, případně byly kolektory pokryty vrstvou sněhu a v Německu alternativní zdroje vyráběly zlomky procent plánovaného výkonu, tedy musely běžet na plné obrátky plynové tepelné elektrárny, samozřejmě poháněné, živené ruským plynem.
Dámy a pánové, jsou nějaké staré pravdy, které bych rád připomněl, například to, že sedláci říkávali: voda přitahuje vodu, nebo les přitahuje vodu, nebo na suché pole neprší. Sedláků, těch pravých, je čím dál tím méně bohužel a s nimi mizí i selský rozum. Místo toho se v klimatizovaných místnostech debatuje o klimatu a vytvářejí se modely odtržené od reality. Výsledkem takových modelů je i text Pařížské dohody. Její realizace povede k dalšímu prohlubování klimatické změny, ztrátě prosperity, snížení konkurenceschopnosti a degradaci krajiny a k prohlubující se neschopnosti setrvale hospodařit v krajině.
Jsou zde ještě další zajímavé myšlenky - myšlenky, které se týkají role médií a politiků v tomto složitém vědeckém sporu, který tady už je od dob Josefa Frejlacha na konci 19. století. Pěkně o tom píše ve svém článku profesor Miroslav Kutílek. Ptá se oprávněně, proč se média ujala úkolu propagovat katastrofické předpovědi o vývoji podnebí. Významnou roli podle něj tu hraje nepochybně jakási zděděná úzkost, vědomí dávných katastrof, které postihovaly lidstvo od doby jeho zrodu. Média tedy vyhovují podvědomému strachu lidstva z globální katastrofy a zároveň touze být jejím svědkem. Média přitom mohou zprostředkovat splnění dalšího podvědomého přání: kéž bychom tuto katastrofu přežili a jako její svědci mohli o ní vyprávět dalším generacím. Líčení katastrof, hrůz lidského neštěstí a lidské bídy, to všechno zaručuje přece dobrou prodejnost. Doporučuje se také, aby katastrofické příběhy byly zakončeny happy endem. Tento happy end nám v tomto případě mají zaručit ti politici, kteří doporučují snižování emisí CO2 jako spolehlivý a podle jejich tvrzení jediný prostředek k odvrácení katastrofy.
Proč však přistoupili téměř všichni politici na hru o globálním oteplování způsobeném lidstvem? Ustoupili tlaku médií, nebo se dokonce svezli na vlně oblíbenosti katastrofických vizí? Nebo se máme domnívat, že přijali scénář o globálním oteplování jako zástupný problém, kterým zaretušují svou nízkou míru odpovědnosti, když se jedná o konkrétní úkoly ochrany životního prostředí? Potud profesor Kutílek, volně citováno.
Já k tomu dodávám to, že jednoznačně slova pana profesora Kutílka mohu potvrdit. My se hlásíme k Pařížské dohodě, nebo aspoň tedy se obávám, že tak učiníme hlasováním, a jejímu plánování našeho světa na celé stávající století a zároveň jsme také pod tlakem ekologických aktivistů dopustili zavedení divočiny na nadpoloviční ploše území Šumavy, a tím dramaticky ohrozili její funkci jako přirozené zásobárny vody.
Proč se vytváří nátlaky na vlády rozvojových zemí, aby omezovaly emise skleníkových plynů, když průmyslový rozvoj těchto zemí není uskutečnitelný bez zvýšené produkce energie, tedy téměř vždy za zvýšeného využívání fosilních paliv a se zvyšováním emisí CO2? Myslíme to opravdu vážně, že tyto země budou Pařížskou dohodu dodržovat?
A také k tomu chci dodat, že boj s klimatickou změnou je výborný byznys. Jednak se bude ročně přerozdělovat sto miliard dolarů vládám rozvojových zemí, jejichž režimy mnohdy nejsou vzorem demokracie a kde se tyto peníze mohou propadnout do černých děr jejich ekonomik a skončit v pochybných projektech spojených s korupcí.
Dále je známo, že projekty obnovitelných zdrojů energie mohou být také zdrojem až nemorálních zisků. Nakonec nemusíme chodit daleko. Na solární byznys u nás doplácíme z veřejných peněz, tedy z peněz nás všech, ročně 45 miliard korun.
A jsou zde ještě dvě věci, které jsou nové ve srovnání s minulým projednáváním Pařížské dohody. Prezident Spojených států amerických Donald Trump vyhlásil, že jeho země stahuje svůj souhlas s Pařížskou dohodou. Plní tím samozřejmě svůj volební program, což v západní společnosti v současné době není zvykem. Toto rozhodnutí je správné a považuji jej za velmi odvážné. Jeho historický význam spočívá podle mého názoru v tom, že po poměrně dlouhé době dochází k tomu, že představitel jedné z vůdčích zemí západní civilizace se vyjádřil jasně proti dosud převažující platformě, která tkví v tom, že západ na sebe bere vinu za všechny vady, které náš současný svět má, počínaje bídou afrických a asijských zemí, přes domnělé pošlapávání práv všech možných menšin až po přijetí viny za způsobení globálního oteplení v posledních dvou staletích. To, že se Donald Trump strefil do černého a blok klimatických alarmistů zasáhl velmi silně, svědčí jejich až hysterická reakce. Je třeba říci, že zastánci Pařížské dohody byli velmi překvapeni. Není divu. Poté, co v podstatě ovládli média a také školní osnovy, které nepřipouštějí jinou teorii než tu správnou, tedy teorii globálního oteplení způsobeného člověkem, zřejmě netušili, že ve Spojených státech existují odpůrci této teorie a kdy jsou významnou a také díky výsledkům amerických prezidentských voleb i legitimní politickou silou. Světoví politici však až na vzácné výjimky jako jeden muž Donalda Trumpa odsuzují, kritizují, a dokonce i zesměšňují.
Dámy a pánové, pro další osud Pařížské dohody, zejména proto, aby nebyla pouze cárem papíru, ale hodnověrným a závazným dokumentem, což si snad její podporovatelé přejí, je postoj Spojených států amerických naprosto zásadní. USA se na produkci skleníkových plynů podílejí 18 %, což je velmi významné číslo. Protože Donald Trump stahuje podpis USA pod dohodou, padá i z dohody vyplývající závazek USA tento podíl významně snižovat. To, že se občané Spojených států o to budou snažit stejně, že budou rozvíjet nedotované alternativní zdroje energie, že budou podporovat nedotovanou elektromobilitu jako své osobní rozhodnutí, je jasné a nijak to nesouvisí s tím, zda Spojené státy budou signatářem Pařížské dohody, či nebudou. Do Ameriky se opět začíná vracet svoboda a ta je velkým tahounem rozvoje, což neplatí o různých regulacích, které zanášel do Spojených států bývalý prezident Obama.
Je zajímavé a pro situaci kolem klimatického třeštění příznačné, že se zastánci Pařížské dohody v této situaci obracejí jako k hlavnímu garantu boje proti klimatické změně k Číně. Vzhledem k tomu, že pro všechny levicové intelektuály, ekologické i lidskoprávní aktivisty je komunistický režim v Číně horší než sám ďábel, je jejich důvěra v tom, že Čína bude Pařížskou dohodu po dobu celého století dodržovat, poněkud komická. Kde se bere jejich důvěra v Čínu, která neuznává patenty, kopíruje kdeco a zaplavuje světový trh levně vyrobeným zbožím, aniž by brala ohled na lidská práva, sociální práva a životní prostředí. Měli bychom se obávat toho, že Čína, tato říše středu, přesvědčená o svém světovládném poslání, bude plnit dohodu pouze tehdy, bude-li to pro ni z propagandistického hlediska výhodné. Tato doba nastala Trumpovým rozhodnutím a Čína nyní důležitě přebírá odpovědnost za osud světa. Jak dlouho to bude trvat a jak dlouho bude Čína Pařížskou dohodu dodržovat, je ve hvězdách. Vzhledem k tomu, že Čína se podílí na celosvětové produkci emisí 28 %, říká najednou v závazcích na záchranu světa - deficit ve výši 50 % produkce emisí. To už je na pováženou a Česká republika by měla důkladně zvážit, zda jí pochybná prestiž být mezi signatáři dohody stojí za dopady i důsledky na českou ekonomiku, energetiku i ústavní pořádek.
Evropská unie, která produkuje 14 % emisí, v tom nakonec zůstane sama. Sama odnese ztrátu konkurenceschopnosti se závazky, které podle mého názoru neprozřetelně vyvolala a které budou ve světě velmi, velmi nebezpečné.
Signatáři Pařížské dohody se zavazují, že každý rok vytvoří fond ve výši sto miliard dolarů na to, aby vyspělé země mohly pomáhat těm méně vyspělým plnit jejich závazky na boj se změnou klimatu. Vzhledem k tomu, že se Spojené státy měly na tvorbě tohoto fondu podílet zhruba jednou třetinou, vznikají pochybnosti i o tom, jak se tato obrovská částka bude každý rok vytvářet. Kdo to tedy všechno vlastně zaplatí? To velmi znervózňuje všechny ekologické aktivisty a na ně navázané vědce, kteří již čekají, že na boj proti změně klimatu budou čerpat tučné granty. To je další důvod, proč být za této nové situace při ratifikaci Pařížské dohody na výsost opatrní.
Dalším významným momentem, který by měl ovlivnit naše rozhodování a naše hlasování o Pařížské dohodě, je výsledek víkendového summitu zemí G 20. Jedním z významných bodů jejich jednání byla také ochrana klimatu. Tedy stav naplňování Pařížské dohody. Jak se dalo čekat, Spojené státy potvrdily své stanovisko a prezident Trump oznámil, že přes významný nátlak potvrzuje stažení podpisu pod Pařížskou dohodou. Zbývajících 19 členů uskupení G 20 dalo najevo, že je pro ně Pařížská dohoda nezvratná a že ji chtějí co nejrychleji naplnit. To je všechno hezké, kdyby ale nebylo zároveň přijato poněkud nezvyklé závěrečné prohlášení, které obsahuje formulaci, kterou navrhly Spojené státy. Nezvyklé je toto závěrečné prohlášení proto, že takováto komuniké obsahují obvykle jednání G 20 jen vyjádření, která podporují všichni členové G 20. Spojené státy prosadily do závěrečného komuniké bod, podle kterého chtějí s ostatními zeměmi úzce spolupracovat a pomáhat jim v čistším a účinnějším využití fosilních paliv. Vzhledem k tomu, že signatáři Pařížské dohody chtějí udržet nárůst průměrné globální teploty od tedy industriální změny, asi 1750, pod dvěma stupni celsia do konce století, budou muset skončit, myslí-li to vážně, aspoň na 66 % s fosilními palivy nejpozději do 20 let. Takže ono to s těmi závazky zase asi nebude tak horké. Paní kancléřka Merklová v nějakém rozhovoru prohlásila, že nechce, aby se v závěrečném prohlášení nějak maskovaly neshody. Jenže neshody tady jsou, to je málo platné. To jsou ty dvě nové věci, které od předchozího jednání o této věci nastaly a které považuji za nutné, aby zde zazněly a byly zde na plénu Sněmovny sděleny.
Obracím se nyní na všechny kolegy a kolegyně poslance a poslankyně, kteří chtějí hlasovat pro schválení zákona o ratifikaci Pařížské dohody. Zřejmě bych to asi měl činit prostřednictvím pana předsedajícího. Jste nezvratně přesvědčeni o její prospěšnosti pro naši zemi a už nechcete slyšet argumenty, které ji zpochybňují, které zpochybňují teorie stojící jako základ pro teorii klimatické změny. Všechny čachry a podvody, které s těmito teoriemi v minulosti souvisely a které se přenášejí i do současnosti, všechna podezření, která o hodnověrnosti podkladů, ze kterých to dogma vlastně dneska vychází. Dodržím tedy svůj slib, že můj projev bude znící v řádu desítek minut, což asi si myslím naplňuje, protože nějak teď asi mám za sebou půl hodinu svého projevu a ten svůj projev ukončím.
Připomínám tedy, že jsem navrhl, aby se tímto zákonem zabýval i výbor pro životní prostředí a také již bych chtěl avizovat, že pak ve druhém čtení se pokusíme zformulovat návrh na doprovodné usnesení, kterým bychom možná ochránili nebo se pokusili nějak ochránit budoucnost před touto závaznou dohodou, nikoliv deklarací, nikoliv platformou, ale dohodou, kterou na sebe potom přijmeme její ratifikací.
Dámy a pánové, tímto končím svůj projev. Myslím, že to našim občanům, kterým by měli zastánci dohody toto všechno sdělit, co nás všechno čeká a neříkat pouze, že to vlastně všechno plníme. Nemáme se tedy čeho bát. Občané by měli vědět, co je čeká, pokud budeme dohodu přijímat a samozřejmě pokud ji budeme chtít naplňovat, což předpokládám, že asi všichni chcete, kteří ji chcete přijmout. Dlužíme to našemu průmyslu, ekonomice, energetice, tedy jak už jsem řekl, všem občanům. Takže pak při hlasování tedy hodně zdravého rozumu a odložte všechny obavy z toho, že kdybychom ji neschválili, budeme někde na okraji. Není tomu tak. Už to učinily Spojené státy a to není jen tak lecjaká země. Děkuji za pozornost.
