O panu Navalném jsem zde již mnohokrát psal. Vážím si ho za neskutečnou odvahu a činy, které opakovaně ohrozily jeho život. Obdivuji také jeho neutichající víru ve svobodu a demokratickou společnost. Jeho neúnavný boj proti korupci, která je vlastní Putinovu režimu, ho mnohokrát stála svobodu a málem i život. Souboj o budoucnost Ruska ale bohužel není v rukou jeho občanů, neb svobodné a férové volby dnešní režim nepřipouští. I proto je důležité, aby se ruským občanům, kteří vidí, jaké zlo představuje režim dnešního Ruska, dostávalo podpory z jiných demokratických zemí a hlavně ujištění, že v tomto tak důležitém boji za svobodu, nejsou sami.
Jeho dcera dnes na půdě EP mluvila přímo, jasně a srozumitelně (jak je to vlastní lidem v jejím věku) o věcech, které by politici měli slyšet. Zejména o údajně pragmatické, leč ve skutečnosti naopak velmi nepragmatické, snaze zalíbit se či přinejmenším udržet komunikaci i s těmi nejhoršími diktátory a lídry potlačujícími základní práva lidí. Mluvila o milionech občanů, co nadále bojují za lepší život v Rusku i o přání, aby EU bojovala lépe za hodnoty, za kterými stojí. Možná právě "tichá, pragmatická spolupráce" s těmi, kterým jsou lidská práva lhostejná (do které jsou často politici tlačeni "businessem"), je něco, co zaslouží více zamyšlení. Myslím, že Daria má pravdu, že tento koncept přinese málo kdy něco dobrého, protože jak sama říká: "zkušenosti z minulosti jasně ukazují, že pacifikace diktátorů a tyranů nikdy nefungovala".
Opakovaný potlesk potvrdil, že jejím argumentům poslanci ze zemí napříč Evropou a různých politických směrů rozumí. Je ale naši špatnou vizitkou, že situace v zemích v našem bezprostředním sousedství, je z hlediska základních svobod tak zlá. A musím též dodat, že mne mrzí, jak snadno mnoho politiků na podobné ceremoniály, jako bylo dnešní předání Sacharovovy ceny, zapomíná.
Kdyby tomu bylo jinak, tak by snad alespoň někteří její laureráti, či další lidé, pronásledování za svobodu myšlení a boj za lidská práva, dnes neseděli ve vězeních.
