Hnutí SPD je ze své podstaty silně vlastenecké a demokratické hnutí, prosazující na politické scéně všechny kladné aktivity vedoucí k nezávislosti a suverenitě českého státu. Mezi ně patří i podpora národních, kulturních a tradičních hodnot naší společnosti, mezi které jednoznačně patří i úcta, podpora a zachování českého jazyka pro budoucí generace. Je to i naše povinnost vůči našim předkům, pravým vlastencům, kteří se zasloužili o to, že český jazyk můžeme dále používat jako svůj mateřský a být na něj právem hrdi. Za jeho bohatost a rozmanitost se zasloužilo v historii mnoho vlastenecky smýšlejících Čechů, a proto v krátkém výčtu vzpomeňme některé z nich.   

V českých zemích byl v průběhu středověku i v počátku novověku užíván český jazyk stejně jako němčina, přičemž nebyl znám pojem národního státu. V roce 1615 byly českými stavy na generálním sněmu přijaty artikuly O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho, které se někdy označují pojmem jazykový zákon, stanovující mj. to, že každý nový osídlenec do zemí Koruny české musel dát své děti učit česky. Další vliv na rozvoji českého jazyka je zaznamenán od 2. poloviny 18. století, když začalo docházet k procesu, při němž se z etnických skupin v různých státech Evropy staly postupně národy. Svoji národní identitu si postupně uvědomovali také Češi, kteří v době, kdy docházelo k pozitivním, ale i negativním změnám, zahájili proces formování novodobého českého národa a propagovali český jazyk v rámci rakouské monarchie.

Vůdčí silou národního hnutí byla česká inteligence, tvořená vědci, umělci, kněžími, učiteli apod., kterým se později dostalo obrazného pojmenování národní buditelé. Motivaci pro svoji práci hledali nejčastěji v české minulosti, např. v pracích historika Františka Palackého. Národní buditelé byli správnými vlastenci zasluhující si naši úctu, neboť se snažili pozvednout český jazyk opět na úroveň jazyka vzdělanců a motivovat obyvatele českých zemí k národní uvědomělosti. Národní obrození probíhalo současně s procesem transformace stavovského státu v občanskou společnost. V češtině vycházely knížky lidového čtení, kramářské písně, náboženské výchovné knihy a školní učebnice. České školství tak vychází z národní tradice, kdy součástí naší národní kultury byla snaha o zajištění vzdělání pro další generace české mládeže. Budování českých škol, kde se vyučovalo v českém jazyce, byl jedním ze zásadních výsledků národního obrození. Tradice a kvality české pedagogiky se výrazně projevily i v době budování samostatné československé státnosti.

Hnutí SPD zastává názor, že základní vzdělávací instituce v České republice musí připravovat mládež nejenom na uplatnění pracovní, ale také na uplatnění občanské a lidské. Nechceme další ideologizaci školy směrem k multikulturalismu, které vidíme hlavně ze strany EU. Jako odstrašující příklad uvedu navržený dokument ohledně „inkluzivní komunikace“, který chtěla zavést eurokomisařka pro rovnost Helena Dalliová a měli se dle něj řídit zaměstnanci EK v externí a interní komunikaci. Bylo tak například navrženo zakázat používat slova jako „Vánoce, vánoční svátky”, anebo např. z důvodu rovnosti neexistujícího „třetího pohlaví“ oslovení „dámy a pánové”. Tento dokument měl být součástí plánu prosazovaného předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou na zavedení „Unie rovnosti”. Po kritice byl dokument naštěstí stažen a má se ještě dopracovat. V EU vládne parta ideologických šílenců, od kterých můžeme očekávat, že příště klidně navrhnou nepoužívat další slova, které jsou v českém jazyce běžně používány. Nikým nevolení eurokomisaři zavádějí pravidla, která ruší tisícileté konvence, výrazy a slova, která jsou a byla používána po staletí našimi předky.