děkuji za čest a příležitost promluvit v úvodu na dnešním semináři v Poslanecké sněmovně na téma „17. listopad 1939 a tradice moderní české státnosti“. Toto téma, tedy česká státnost a její charakter, se prolíná fakticky naší současnou, minulou i budoucí prací. Vím, že mnoho z toho, co bych rád řekl, vysloví přítomní odborníci lépe a kvalifikovaněji, a proto mi dovolte, abych se k vám připojil jen v několika základních principech.
Náš moderní stát vznikl na základě historického a národního práva. Český národ po několika staletích obnovil svůj národní stát. Nové na něm bylo to, že národní idea se z té české rozšířila na česko - slovenskou. Jakkoli se dnes Slováci považují za svébytný národ, v minulosti tomu tak nebylo.
Dnes se traduje, že československý národ byl umělý konstrukt, který měl překonat problém s masivní německou menšinou v Čechách a Maďary na Slovensku.
Před sto lety se velká část našich národů považovala za národ československý, který je jedním kmenem s větví českou a větví slovenskou. Faktickým živoucím důkazem toho byl sám zakladatel a otec československého státu Masaryk, který byl rodem napůl Slovák a napůl Moravák.
Oba naše národní státy - Slovenská a Česká republika - vznikly odtržením od nadnárodního státu ovládaného v Čechách Němci a na Slovensku Maďary. Oproti tradovaným mýtům to pro naše národy byla až neuvěřitelně tvrdá totalita. Ukázkovým příkladem zločinů rakouské monarchie je koncentrační tábor Thalerhof zřízený roku 1914, zmíněný i například i v Haškově Švejkovi v zajetí. Rakouské úřady zde internovali civilisty kteří byli podezřelí ze sympatií k Rusku. Byli to hlavně obyvatelé tehdejší Haliče, Rusíni, obyvatelé Ukrajiny kteří se hlásili k ruské národnosti. Ale jak píše Hašek: „Vedle internovaných nešťastných příslušníků jiných neněmeckých národností v Thalerhofu-Zellingu je jedno křídlo vyhrazeno pouze odsouzeným Čechům, nad nimiž triumfovala šavle.“
Až do zimy 1915 tu nebyly žádné ubikace, vězni spali za deště i mrazu na zemi pod širým nebem. Podle amerického kongresmana Medill McCormicka byli vězni pravidelně biti a mučeni. Během prvních osmnácti měsíců jeho existence zemřely tři tisíce vězňů Thalerhofu, včetně pravoslavného světce Maxima Sandoviče, který zde byl umučen.
Jak to souvisí se 17. listopadem 1939? Faktem je, že jak Němci, tak Maďaři, nikdy nepřijali koncept československého národního státu a smutným faktem je, že jeho odpůrcem byli například i Britové včetně Winstona Churchilla, který byl už jako většina Britů z principu odpůrce jakéhokoli práva na sebeurčení. Jen si představte uplatnit toto právo na všechny národy světa ovládané tehdy britským impériem.
Hitlerovi nacisté nejenže k principu nadvlády bílé rasy prosazované tehdy Brity vzhlíželi, ale doslova ho kopírovali a norimberské zákony nejsou v podstatě nic jiného než britský koloniální apartheid uplatněný na židy v evropských podmínkách. Jen díky tomu a koloniální rivalitě Britů s Francouzi mohlo dojít k Mnichovu, kdy mj. britský premiér podepsal také tajný dodatek o spolupráci a přátelství Německa s Británií.
Umravnění podřadných národů, tak bychom mohli nazvat tehdejší společný zájem Británie a Německa, který Hitlera vedl k dojmu, že mu nikdo nebude bránit v okupaci Rakouska, Československa a Polska, posléze i Sovětského svazu. Je třeba říct, že k negativnímu vnímání Československa jako neživotného slepence pomáhala i krátkozraká politika českých partají.
Masaryk si Československo původně představoval jako středoevropské Švýcarsko a to doslova a do písmene, nejen jako demokracii se vším všudy, tedy jako republiku, kde rozhodující slovo mají občané s právem hlasovat o zákonech a vládách v referendech, ale také jako federaci v níž jsou všechny národy naprosto rovnoprávné, tak jako v tom Švýcarsku.
Myslím, že smrt Štefánika předznamenala oslabení slovenského hlasu v Československé republice a čeští politici pojali čechoslovakismus fakticky jako český nacionalismus. Tím jsme si nejen nezískali Němce, Maďary, Poláky, ale ani Rusíny a ani Slováky.
Jakkoli se to zdá archaické, tak konec každého nadnárodního státu a je jedno zda tehdejšího Rakouska, Československa, ale i německé nacistické třetí říše předznamenává podcenění touhy národů po národní svobodě. To je důvod, proč se nebojíme, že by Evropská unie v čemkoli nad námi zvítězila, ať už u nás nebo třeba na Ukrajině.
Dějiny ukazují, že každý nepřirozený slepenec se dříve či později vždy nakonec rozpadne. To nepřirozené je zásadní. Pokud se nerozpadlo Švýcarsko, v němž žijí dva tak rozdílné národy jako Němci a Francouzi, je dané tím, že je tu naprostá nadřazenost občana nad státem a jeho mocí a nikdo se tak nemůže cítit být ovládaný kýmkoli jiným.
Demokracie, a mám na mysli demokracie skutečná a bez přívlastků, je tím nejlepším receptem na státnost. Boj za národ a demokracii. To je recept, který nám mimo jiné zanechal Masaryk, to je něco, co nám zanechali všichni, kdo se postavili proti nacistické okupaci, a to je základ, na kterém musíme i my stavět svoji budoucnost. Svoboda osobní i národní. A na závěr mi dovolte poděkovat organizátorům tohoto semináře, poslanci SPD Jiřímu Kobzovi a také Institutu Svobody a přímé demokracie a jeho řediteli Josefovi Nerušilovi.
Děkuji za pozornost.
