Takže od roku 2004 vlády Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka (oba ČSSD), první a druhá vláda Mirka Topolánka (ODS), vláda Petra Nečase (ODS), vláda Jiřího Rusnoka (úřednická) a konečně vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD). Vše bylo tehdy v rukách ministrů obrany Kühnla (US-DEU), Parkanové (KDU-ČSL), Bartáka (ODS), Vondry (ODS) a Stropnického (ANO). Všichni tito premiéři a ministři obrany a všechny tyto politické subjekty nesou zásadní podíl na současném stavu armády. To je potřeba si říci na rovinu. Argumenty, že byly ekonomické krize a jiné priority vlády jsou zástupné. Prostě všichni výše jmenovaní na armádu zvysoka kašlali a vojáci sklapli a byli zticha, což se o odborářích a státních zaměstnancích říci nedalo, protože by rebelovali. Další věcí je co jsme prostřednictvím těchto vlád a jejich členů naslibovali na všech těch summitech NATO, že vyčleníme, nakoupíme anebo budeme plnit.
Když k tomu připočteme nesmyslné nákupy 72 kusů bitevníků L-159 za 35 miliard korun v letech 2000-2004, kdy již v roce 2003 vláda rozhodla, že armáda jich bude provozovat jen 24, tak výsledek je jasný. Desetiletý pronájem nadzvukových letounů JAS-39 Gripen v roce 2004 za 19,65 miliardy korun také zásadním způsobem dopadl na schopnosti modernizace armády a to možná navždy.
Iluze, že nás ochrání za každé situace NATO jsou dnes utopií zrovna tak jako představy, že nás ochrání malá a profesionální armáda. Pokud jsme schopni vyčlenit třeba na zastavení přílivu ilegálních imigrantů pouze 3 000 vojáků, tak je jasné, že armáda nemá v podstatě téměř žádné schopnosti anebo velmi omezené k obraně státu. Zato máme 44% vojáků nasazených v tuctu zahraničních operací z celkového možného počtu nasaditelných a do toho ještě dalších 60 speciálů chce aktuálně vláda poslat do bojové operace na území Sahelu - zatím bez mandátu.
Zahraniční operace jsou vůbec zajímavé téma zejména poté, co unikly na veřejnost skutečnosti a praktiky našich vojáků v Afghánistánu o kterých se aktuálně píše v týdeníku Respekt.
Po té, co se zejména v poslední době děje s akvizicemi na obraně ve společnosti oprávněně přetrvává názor o marnosti vynakládaných prostředků na obranu. Zmrazené a odkládané akvizice se sice rozběhly, ale všechno nasvědčuje tomu, že jsou předražené a jejich výsledná cena se ad-hoc postavenými ministerskými expertními týmy opakovaně prověřuje. Další akvizice se pak následně raději ruší.
Mylná je i představa, že výzbroj naší armády musí být ta nejnovější a nejmodernější jenom proto, že to byla technika států Varšavské smlouvy, když značná část jich byla vyrobena u nás (BVP, houfnice, tanky, raketomety atp.). Polsko a Maďarsko se dokonce pustilo cestou jejich modernizace (vrtulníky, BVP) ale my jdeme jinou cestou. Prostě vyčlenit 2% HDP a nakupovat předraženou techniku bez prostředníka a výběrových řízení a to nejlépe od USA. Vojenský podnik LOM bude zřejmě také muset zásadně propouštět, protože žije převážně z oprav vrtulníků ruské provenience. To ale asi Ministerstvo obrany moc nezajímá.
Ministerstvo obrany má plánovaný na letošní rok velmi ambiciózní rozpočet. Jedná se o 75,5 miliardy Kč. Nárůst rozpočtu, který vypadá pozitivně (o 8,8 mld. Kč více než v loňském roce), ale skrývá určité a opakované riziko. Obrana má ale dlouhodobě problém své rozpočty vyčerpat při splnění všech podmínek pro veřejné zakázky. Rozpočtový plán pro kapitolu Ministerstva obrany na léta 2021-24 se také jeví jako velmi ambiciózní, nárůst rozpočtů je na ta léta příliš strmý, a tudíž nereálný. Stranou ponechám vyjádření ČSSD o zastropování výdajů na obranu ve výši 1,4% HDP, ale všechny ekonomické ukazatele v souvislosti s aktuálním koronavirem hovoří v neprospěch armády.
Armáda generačně stárne a noví vojáci se nerodí. Dalším problémem je do čeho vlastně obrana prostředky investuje. Správným krokem jsou akvizice, které jasně hovoří ve prospěch posilování schopností obrany našeho státu se zásadním podílem podpory domácího průmyslu. Ale předražené vrtulníky? Ty jsou evidentně opět primárně pro zahraniční operace. Koncepce výstavby armády (KVAČR 2025-2030) je zbožné přání, které se nenaplní a je potřeba je předělat. Při tak málopočetné armádě a mnohočetnosti úkolů ji budovat jinak, než pro universální použití a s maximální unifikaci zbraní je nepřípustné. Máme výsadkové jednotky, které jsou provozně nákladné, a další chceme vytvářet, ačkoliv z jedné strany hranice na druhou to je 500 kilometrů a nedisponujeme pro tyto účely dopravním letectvem. Přitom ale potřebujeme alespoň tři mechanizované brigády mírově.
Na druhé straně dlouhodobě pokulhává plnění primárního úkolu Armády ČR, tedy obrana území České republiky. A to jak personálně, tak materiálně. O mobilizačních zdrojích a zásobách raději opět takticky pomlčím, protože mobilizační rozvinování armády a odvody osob do vytvářených mobilizačních útvarů je ze strany Ministerstva obrany ponecháváno zcela stranou.
Nejsem proti navýšení rozpočtu na nezbytné modernizační projekty armády, ale na druhou stranu požaduji aby tyto prostředky byly využívány efektivně a nestaly se pouze podhoubím pro vznik dalších korupčních skandálů a pochybností tak jako v minulosti. Vojáci se předbíhají v návrzích programů jak je utratit místo toho, aby posilovali ty které zásadním způsobem ovlivňují jejich bojové možnosti pro zajištění obrany našeho vlastního území. Ministerstvo obrany by měl také někdo řídit a nikoliv být řízen a nechat se vléci sledem událostí.
Takže toto je má odpověď na otázku, kdo může za to, že je armáda torzo. Ať si každý udělá o vinících současného stavu závěr sám. Ostatně jsem vše naznačil anebo pojmenoval. Opatření se ale nabízejí. Ostrá tužka a začít uvažovat nad prioritami ze stávajících priorit. Jo, a nezapomeňte vojáci ty viníky příště znovu volit.
Radovan Vích
poslanec, místopředseda Výboru pro obranu PS PČR
