Donekonečna nám tvrdili, že jedině neviditelná ruka trhu je řešením všeho. Ukázalo se, že tomu tak není. Mnoho lidí si pokládá otázku, zda žijeme skutečně v takovém světě, jaký si vysnili ti, co v listopadu 1989 cinkali klíči a kritizovali všechno před rokem 1989. Po tehdejším převratu si někteří lidé pochvalovali, že už konečně mohou volně cestovat, mladí lidé mají možnost konečně studovat v zahraničí, všichni si říkají, co chtějí, a že už nikdo nemusí stát fronty na banány. Byla skutečně doba před rokem 1989 tak zlá, jak kritici tvrdí? A žije se v dnešní době lidem lépe? Nemyslím si. A zejména jak kdo. Otevření hranic, které mělo a má jistě pozitivní stránky, ale nahrálo mezinárodnímu organizovanému zločinu, masové migraci a také šíření nejrůznějších nemocí. Svět bez střežených hranic má svá pro i proti. Sami jsme se o tom přesvědčili v posledních dnech v migrační krizi. Na banány sice fronty nestojíme, na roušky však ano. Navíc si je musíme doma sami šít, jsou totiž nedostatkovým zbožím.  Po třiceti letech lobbisticky řízeného hospodářství jen němě zíráme, jak stát lapá po dechu a není absolutně připraven na podobné globální katastrofy. Chybí nám krizový scénář – plán, jak z toho ven. Slovo plán nesmí dál být "sprosté slovo". Celá tzv. demokratická západní Evropa schytává jednu ránu za druhou, epidemie ji dostala do kolen. Vláda kvůli šíření epidemie koronaviru omezila volný pohyb a uzavřela hranice na dobu neurčitou. O studiu či dovolené v zahraniční si tak nyní můžeme nechat jen zdát. Svět vážně onemocněl následkem života bez pravidel. Mnozí lidé se neustále dovolávají práv, ale chybí jim špetka respektu k povinnostem. Ano, můžeme si sice říkat, co chceme, sice zrovna nemůžeme do hospody, kde to bylo vždycky, ale to je asi tak všechno, co nám po těch třiceti letech "demokratury" zůstalo.