V noci před 52 lety vjela vojska pěti armád v čele se Sovětským svazem do Československa s cílem rozdrtit snahu Čechoslováků částečně liberalizovat politický a kulturní život ve své vlastní zemi. Tanky okupantů vzaly lidem naději na existenci ve svobodnějším světě a otevřely cestu nástupu dalšího omezování občanských práv v podobě normalizace. Invaze za sebou zanechala mrtvé a zraněné. Nutila občany emigrovat, opouštět školy a zaměstnání. Na šanci získat svobodu muselo Československo čekat ještě celou další generaci.
Rok 1968 ale není jenom jednou smutnou kapitolou československých dějin. Je i symbolem touhy po společenské změně, dobou mimořádného zájmu o veřejné dění a časem alespoň krátké naděje, že je možné žít život ve svobodnějším světě. To jsou hodnoty, ke kterým bychom se i dnes měli při vzpomínce na pražské jaro vracet. Stejně tak by neměla být opomíjena osobní odvaha obyčejných mužů a žen, kteří před dvaapadesáti lety neváhali vyrazit do ulic a postavit se okupantům. I oni jsou totiž důkazem toho, že zlu je nutné postavit se čelem, bez odvracení se a ohýbání zad.
Čechoslováci před půlstoletím šanci rozhodnout o vlastní budoucnosti nedostali. Právě proto bychom zrovna my dnes měli usilovat o to, aby v jiných zemích tuto šanci lidé měli. Bez nátlaku nebo invaze sousedů.