Mému dědovi bylo v roce 1939 osmnáct let. Byl vysokoškolákem. Nacisti ho zatkli a na čtyři roky poslali do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ztratil tam nejlepší léta života, do smrti si nesl fyzické i psychické následky. Byl obětí zrůdné totality, která ničila. Jako každá jiná totalita. Ničí, boří, každý jednotlivý člověk pro ni neznamená nic. Ve jménu ideologie bere lidem jejich lidství.
V roce 1989 mi bylo 11. Vnímal jsem více pocity než fakta. Radost babičky, že po 21 letech má naději vidět svou dceru emigrantku. Radost rodičů, že budou moci dělat kariéru bez posvěcení strany. Radost z konce nenormálního života.
A náš život, po 31 letech od Listopadu, zase není úplně normální. Ne jen kvůli COVID-19, který nám bere svobody a vykolejil naše existence, ekonomické, sociální, osobní. Ale i kvůli lidem, kteří si privatizují tuhle zemi a odkaz 17. listopadu je jim ukradený. Mně ne. A STANu taky ne.
Pojďme spolu dotáhnout změnu, kterou započaly krajské a senátní volby. Pojďme příští Listopad slavit v “jiné” zemi. My to společně dáme.