Kancléřka Angela Merkel podle mne dokázala dvě podstatné věci:
Za prvé jasně říct, že kromě kompetentní práce státu je to na každém jednotlivci a jeho chování, jak krizi její země zvládne. Nerozčilovala se nad tisíci stávkujících a možná miliony, kteří pravidla i v Německu možná nerespektují. Naopak požádala lid o spolupráci a srozumitelně jim řekla, že to nemá v rukou ona, ale všichni společně.
Za druhé bylo jasně vidět, jak kancléřku upřímně mrzí omezení obchodů a trhů před Vánoci a jak obecně omezení negativně ovlivňují svátky. Argument byl jasný - německá společnost nechce mít stovky mrtvých navíc kvůli tomu, aby vytvořilo iluzi, že vše je jako dřív. Záchrana životů má přednost a německý stát se postará o to, aby podnikatele odškodnil.
Situace u nás nemůže být více odlišná. Cena života je u nás zřejmě zcela jiná a nebo se vláda a stát tváří, že tisíce mrtvých s ní nesouvisí. A pokud souvisí s pandemií, "mohou zato lidi".
Moc mne to mrzí, a trápí mne, že ve společnosti je vidět stále více sobectví. Možná to začalo již migrační krizí a dnes to vrcholí tím, že "já se koronaviru nebojím, omezení nerespektuji." Tedy chování, kdy část lidí až ostentativně pravidla nedodržují a tím ostatní ohrožují, či když mnoho podnikatelů volá méně po férové kompenzaci (na kterou si vláda schválila stovky miliard a vyplatila jen velmi málo) a více po tom, aby omezení skončila, ač je jasné, že za to stovky či tisíce lidí zaplatí cenu nevyšší.
Nejsem vůbec rád, když od mnoha lidí slyším, že v této zemi fakt nechtějí žít. Ale zrovna dnes to není tak složité pochopit. Nebo se mýlím?