Dnes je to přesně 52 let od chvíle, kdy se na Václavském náměstí zapálil dvacetiletý student Jan Palach. Podle svých vlastních slov chtěl „vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země“ ve chvíli, kdy se po sovětské okupaci v srpnu 1968 „naše národy ocitly na okraji beznaděje“. V konkrétních požadavcích pak Jan Palach žádal zrušení cenzury a zastavení šíření kolaborantského tisku ze strany okupačních vojsk.
Nezažil jsem události a atmosféru let 1968 a 1969, a proto mi ani nepřísluší právo hodnotit způsob, jakým Jan Palach a později Jan Zajíc a Evžen Plocek, dali svůj protest najevo. Přesto, když dneska čtu o událostech více než 50 let starých, vidím před sebou obyčejné mladé lidi, pro které touha po svobodě nebyla jen otřepanou frází, kterou odsunete ve chvíli, kdy to zrovna není pohodlné. Vidím statečnost těch, kteří byli slyšet i ve chvíli, kdy ostatní mlčeli. Cítím odkaz, ke kterému se mohla upínat generace studentů a mladých lidí v roce 1989. To všechno vykoupené nejvyšší cenou osobního obětování tří mladých lidí.
Proto je důležité jejich odkaz a poselství, které s sebou nesou, připomínat i dnes. A zároveň neustupovat ve chvílích, kdy se někdo snaží omezovat svobodu nás nebo lidí v našem okolí. Neuhýbat před pomocí slabším a nezavírat oči před problémy jiných. Jedině tak předejdeme tomu, abychom o svobodu opět přišli. Nezapomínejme na to, jak snadné a rychle je svobodu ztratit a jak složitě se znovu získává zpět.