Především upozornění, že cena stavby (a také realizace) se neodvíjí ani tak od toho, kdo ji dodává, jako od místa, kde se staví. Jinými slovy, relevantní informace není, za kolik postaví čínská firma elektrárnu v Číně a ruská v Rusku, ale za kolik se staví elektrárny v Evropské unii (pokud někdo nepřemýšlí o tom, že naší zemi dovede do situace, kdy nám budou stačit bezpečnostní standardy Běloruska). A to jsou dnes ceny astronomické, které vylučují ekonomickou racionalitu projektu.
Druhým je otevřené připuštění toho, že za vládní jadernou hyperaktivitou stojí mimo jiné česká průmyslová lobby. To je spolu s tlakem Hradu velmi podstatný faktor, zejména vidíme-li, jak jednotlivé zájmové skupiny „cvičí“ s názory třeba více premiéra Havlíčka.
Požadavek, aby tato nekompetentní, zlobovaná a na podpoře extrémistů stojící vláda projekt odpískala, a snížila tak penězovod miliard, které skončí ve stoupě, je zcela racionální a je s podivem, že ani podstatná část opozice ho nevznesla.
To, že dnešní postup si neumí poradit s geopolitickými riziky, z právního hlediska naráží na pravidla veřejné pomoci v EU a je enormně finančně rizikový pro občany, víme. Ještě horší je, že směruje úvahy o budoucnosti naší energetiky na špatnou kolej. Tedy ke konceptu centralizované energetiky, stojící na velkých, obtížně regulovatelných zdrojích. Přitom je jasné, že rozvoj obnovitelných zdrojů, ke kterému jsme se stejně jako zbytek Evropy zavázali, není konzistentní s podílem „neregulovatelného jádra“ ve výši skoro 50%. Tedy je, pokud budeme chtít „házet elektřinu do stoupy“. A nebo pokud nerozvineme zcela zásadně úložiště energie a chytré sítě. Ale k tomu je třeba dobré plány a jejich plnění. A na ty nám v „jaderném rauši“ nezbývá energie. A přitom by měli mít před sněním o novém jaderném bloku přednost.