budu poměrně stručný, nechci prodlužovat naše jednání a tak, jak bylo avizováno, předmětem mého vystoupení je zejména návrh usnesení Poslanecké sněmovny.

Komunistická strana Čech a Moravy projevila velkou trpělivost a dobře si uvědomuje, jak dlouho trvá nouzový stav. Požádali jsme při posledním jednání v lednu vládu o poměrně jednoduchá řešení, která se potom mediálně zúžila na to, aby byl nástup dětí do škol. A znovu opakuji: byl to nástup od 1. února, kdy začínaly jarní prázdniny a ten postup byl tedy odstupňován tak, že to nebylo zatížení pro všechny a najednou. Druhý bod se týkal zejména organizovaných návštěv na venkovních sportovištích, zase se to mediálně zúžilo na skiareály, ale to už je ta mediální zkratka, která je součástí našeho současného života. Když si vezmeme ty ostatní věci, o kterých hovořil Zdeněk Ondráček, tak je jasné, že ani jeden z těch požadavků neměl žádný vliv na státní rozpočet, naopak mohl mít pozitivní vliv na státní rozpočet. Samotný nástup dětí do škol prvního stupně by znamenal, že část těch rodičů, kteří byli vázáni na to, aby byli s dětmi do deseti let doma, mohla jít znovu do práce a tak nahradit ty, kteří momentálně byli na jejich pracovních místech, například z řad vojáků, policistů, hasičů, nebo jiných složek IZS.

Také jsme věděli, že to nemůžeme brát absolutně. A když jsme nedospěli, respektive když jsme dostali příslib, že tak vláda učiní, nečekali jsme, že si to vláda vyloží tak, že nám vyhovět vůbec nemusí a že nebude nic jiného hledat. Tím dlouhodobým požadavkem Komunistické strany Čech a Moravy bylo právě to, že v době nouzového stavu, který je skutečně vážným zásahem, tak jak říkala paní vicepremiérka a ministryně financí Alena Schillerová, budou předloženy některé zákony.

A musím říct, že jsem velmi, ale velmi zklamán postupem zejména Ministerstva vnitra, protože návrh zákona, ústavního zákona o bezpečnosti jsme diskutovali od léta, resp. podzimu loňského roku. To, že nepostoupilo to jednání, není vinou Komunistické strany Čech a Moravy. Dokonce si troufám říct, že není vinou ani žádné jiné politické strany zastoupené v této Poslanecké sněmovně. Ale neochota v tom čase, který byl poskytnut pro nouzový stav, mě fascinuje, s jakou lehkostí to Ministerstvo vnitra vzdalo.

Ta naše dobrá vůle, ten pozitivní přístup byl dán také tím, že jsme neustále bojovali o to, jakým způsobem bude využívána vládní rozpočtová rezerva, jestli skutečně bude využita pro ten boj s pandemií COVID-19. A věděli jsme a říkali jsme to při projednávání státního rozpočtu, že část těch prostředků, které jsou ve vládní rozpočtové rezervě bude vrácena do rozpočtu obrany. Ovšem nečekali jsme, že dojde k návratu, který se vůbec netýká toho, co je odpracováno na jiných úsecích, než je úsek Ministerstva obrany. Prostě ta řekl bych svéhlavost některých mi připadá tím skutečným hazardem se životy a zdraví lidí. A my jsme dlouho uvažovali o tom, jestli máme čelit tomu ataku, který tady byl mediálně spuštěn, že my snad budeme odpovídat za zdraví a životy lidí.

Já už jsem řekl na jaře loňského roku při prvním parlamentním jednání o prodloužení tehdy nouzového stavu, na jaře 2020, že v ten moment za ten nouzový stav odpovídá nejen vláda, ale i Poslanecká sněmovna. Uvědomuji si to, že to je naše rozhodnutí, kterým to prodlužujeme. Ale očekával jsem, že když máme tu odpovědnost unést, že se k ní budeme všichni chovat tak, že to je naše společná odpovědnost a že pro to něco uděláme. Ale ta činnost nesměřovala k tomu, abychom společně tu odpovědnost nesli. Část opozice to využila, promiňte mi jako součást předvolebního boje. Vláda neplnila ty úkoly, které tam byly jednotlivě při prodlužování stavu dány. A myslím si, že - a teď nechci citovat žádné paragrafy a nejsou ani součástí návrhu na usnesení - že vláda má možnosti.

Komunistická strana Čech a Moravy by nikdy neriskovala zdraví a životy občanů České republiky. A proto jsme si po důkladné právní analýze řekli, že pokud vláda není ochotna dobrovolně na základě dohody naplňovat usnesení, naplňovat své úkoly v rámci nouzového stavu, tak že nezbývá nic jiného, než aby byla postavena před nutnost využít jiné právní předpisy, aby zajistila ten boj proti pandemii COVID-19 a přitom byla schopna najít větší pochopení u mnohem širší skupiny obyvatel, ale i u těch, kteří momentálně nesou odpovědnost v jednotlivých krajích. Výzva k decentralizaci zapadla zcela. A pokus dokonce centralizovat hygienickou službu tak, že se bude rozhodovat o hygienických požadavcích v nějakém koutu republiky přímo z Prahy, mi připadala absurdní.

Takže nakonec jsme my byli donuceni, abychom vládu vystavili tomu úkolu, který dobrovolně plnit nechtěla. A rozhodli jsme se po zralé úvaze, že už nebudeme prodlužovat nouzový stav. A chápeme, že to znamená pro vládu velké zatížení. Ale také chápeme, že bez toho aby akceptaci jednotlivých povinností prosazovalo více lidí, není možné dosáhnout. Proto bereme na vědomí, že vláda předložila návrh na prodloužení nouzového stavu. Ale chceme, aby Poslanecká sněmovna přijala usnesení, kterým uloží, nebo požádá vládu o plnění konkrétních úkolů.

První konkrétní úkol je, aby předložila novelizaci pandemického plánu. Ne tedy pandemický zákon, ten nepožadujeme, ale pandemický plán. To znamená, aby přesně specifikovala nové infrastrukturní podniky, které jsou podstatné pro další plnění úkolů boje proti pandemii. Není to žádný návrh zákona. Není to potřeba, abychom to projednávali jako zákon například ve stavu legislativní nouze, ale je to plán, který bude mít vláda k dispozici, aby jasně jmenovala ty podniky, které jsou součástí kritické infrastruktury, kterou na boj s pandemií potřebuje.

Druhý úkol, o který žádáme vládu, aby na svém nejbližším zasedání projednala a předložila Poslanecké sněmovně návrh zákona o bezpečnosti, protože ten návrh tady, promiňte mi, opravdu leží půl roku. Já chápu, že je momentálně v Legislativní radě vlády. Ale to není naše věc, kde je. Je to věcí vlády a je potřeba, aby ho projednala co nejdříve a předložila nám ho, a abychom ho byť ve stavu legislativní nouze tady projednávali co nejdříve.

Za třetí žádáme ministra zdravotnictví, aby stanovil obecné podmínky pro opatření jednotlivých krajských hygienických stanic k vyhlášení opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Vím, že to má připravené, a děkuju mu za to, co odpracoval ve své funkci. A jsem přesvědčen, že krajské hygienické stanice jsou schopny se toho zhostit. Ne všechny. Ne všechny pracují podle mého soudu na úplné profesionální úrovni. Ony řekl bych ne úplně promyšlené změny ve struktuře hygienické služby České republiky jsou poznamenány už od roku 2008/2009, kdy vláda Mirka Topolánka zrušila okresní hygienické stanice a ztratili jsme například laboratoře a další věci. Ano, byla to hrubá chyba, kterou žádná vláda potom už nenapravila. A je potřeba tedy, aby to, co zbylo z hygienické služby, abychom udělali tak, aby to bylo možné. Osobně jsem přesvědčen, že ty rozdíly v jednotlivých krajích ukazují na to, že primárně odpovědný přístup v jednotlivých krajích byl mnohem účinnější než centrální rozhodnutí, protože konkrétní krajská hygienická stanice bude reagovat na konkrétní situaci v tom kterém kraji a to konkrétní opatření bude také lépe akceptované občany toho kraje a měst, kterých se to dotýká.

Za čtvrté žádáme ministra obrany, aby projednal s náčelníkem Generálního štábu opatření, které může ve své velitelské pravomoci učinit ve prospěch setrvání příslušníků Armády České republiky ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociální péče. Je to jeho pravomoc. Kolega Ondráček tady dokonce citoval paragrafy zákona. Takže nemyslím si, že je potřeba to mít v usnesení. Ale ten obecný požadavek Poslanecké sněmovny vůči ministru obrany je zcela na místě. Je to v jeho pravomoci. Je to možné. Nemusíme ztratit tu kapacitu těch, kteří tam momentálně jsou. A také to může udělat.

Za páté žádáme ministra vnitra, tedy Poslanecká sněmovna, aby přijal opatření, která může učinit v rámci integrovaného záchranného systému pro zajištění realizace a zejména kontroly přijatých opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Protože jsem přesvědčen o tom, že část těch věcí není dotažena do konce, není jasné, některé složky integrovaného záchranného systému jsou přetížené a jiné nefungují.

Nechápu ani soustavu státního zastupitelství a nechci, abychom do toho zasahovali, aby to nebylo vnímáno jako zásah moci zákonodárné do moci výkonné, ani soudní, jak je možné, že na demonstraci je výzva na otevřeném plakátu, že má jít ministr vnitra do plynu. Ještě jsem nezaznamenal, a ptal jsem se na to včera ministryně spravedlnosti, jestli už státní zastupitelství podle zákona o státním zastupitelství z moci úřední zahájilo trestní stíhání proti neznámému pachateli. O tom nenapsal nikdo nic! Přitom je to výzva k fyzické likvidaci ministra vnitra. Jestli to je ministru vnitra a místopředsedovi vlády jedno, tak mně to jedno není, protože výzva k násilí, výzva k fyzické likvidaci kohokoliv by nás měla znepokojovat, měli bychom se k tomu vyjádřit, neměli bychom to nechat být. Ale ta neochota jít do střetu s těmi, kteří nemají v úmyslu respektovat nejzákladnější své povinnosti podle zákona, respektovat dokonce i nejzákladnější etická pravidla, mě zařádí a je mi vážně proti mysli. Jsem přesvědčen, že jenom to, že budeme schopni nejen říct, co má kdo dělat, ale také budeme kontrolovat, jak je to plněno, je tím nejzákladnějším postupem, kterým můžeme dosáhnout změny. A rád bych, aby ten tlak, který teď vytváříme jako Poslanecká sněmovna na vládu, vedl k tomu, že vláda začne plnit ty věci, které jsou tady dlouhodobě nesplněny, a že občané budou více akceptovat ta opatření, která budou přijímána jak jednotlivými ministerstvy, vládou, ale také na úrovni krajů, na úrovni krajských hygienických stanic, na úrovni například armády apod.

Návrh usnesení jsem vyhotovil pro každý klub po jednom tak, abychom se jím mohli zabývat. Paní zpravodajce ho odevzdám teď hned.

Děkuji vám.